Do Santiaga šli Vlasákovi měsíc pěšky | E15.cz

Do Santiaga šli Vlasákovi měsíc pěšky

Nejsou žádní lovci kilometrů. Přesto jich ušli bez padesáti osm stovek. Ivana a Miroslav Vlasákovi se mohou pochlubit zážitky z putování do španělského Santiaga de Compostela.

Cesta do jednoho z nejznámějších poutních míst Evropy manžele Vlasákovy z Jindřichova Hradce před sedmi lety okouzlila natolik, že ji chtěli absolvovat znovu. Tehdy se do Španělska vydali s cestovní kanceláří a za čtyři dny měli v nohách sto kilometrů a poutnický diplom v kapse.
„Shodli jsme se, že půjdeme ještě jednou a na vlastní pěst. Pořád jsme to ale odkládali a odkládali. Nakonec jsme si řekli, že bychom se tam už třeba nedostali, a tak jsme na jaře vyrazili,“ vypráví dvaašedesátiletý Miroslav Vlasák, který pracuje jako šéf hradecké záchranky.
Před cestou bylo nejnáročnější vměstnat vše důležité do batohů, které museli Vlasákovi nosit dvaatřicet dní na zádech.
„Správně by měl mít batoh asi deset procent váhy člověka. To se nám ale nepodařilo, a tak jsme každý vláčeli na zádech čtrnáct kilo,“ líčí Miroslav Vlasák, proč nakonec poutníky bolela víc záda než nohy.
Jak později zjistili, je zbytečné brát si s sebou příliš věcí. Přestože se vesnice na španělském venkově vylidňují, v obchodech, restauracích i ubytovnách na trase sežene poutník úplně všechno. Bez dobrých bot by se ale na dlouhou pouť neměl vydávat nikdo.
Vlasákovi nejprve vyrazili z pražského letiště do Paříže. Odtud hned po přistání zamířili rychlíkem na francouzsko-španělské hranice. Před prvním výšlapem museli popojet místní lokálkou do St. Jean Pied-de-Port, kde se zaregistrovali v poutnické kanceláři. Obdrželi knížku, do které budou celou cestu sbírat razítka ze své pouti. Měli před sebou 750 kilometrů.
Než se Vlasákovi dostali do cíle, čekalo je třiatřicet nocí v poutnických ubytovnách. Ty jsou většinou jednoduše zařízené, někde je i kuchyňka a v těch lepších i internet. Poutníci spí na palandách. Kvůli hygieně se ale vyplatí mít svůj spacák.
„Některé ubytovny jsou obecní, jiné církevní, ale najdou se i soukromé. Obvykle za noc zaplatíte od tří do osmi eur za osobu a noc,“ říká Vlasák.
Přestože oba před cestou přečetli několik průvodců a cestopisů o pouti k hrobu svatého Jakuba, překvapilo je, že poutníci začali ubytovny obsazovat už brzy odpoledne, zhruba kolem třetí hodiny.
„Podle našich zkušeností není dobré spoléhat na to, že se ubytujete ještě večer. Navíc čím blíž jsme byli u Santiaga, tím více přibývalo poutníků,“ vysvětluje osmapadesátiletá bývalá ředitelka hradecké charity Ivana Vlasáková. Dvakrát se pozdní příchod Vlasákovým nevyplatil. Poprvé to bylo hned třetí den putování. Kvůli špatně spočítané vzdálenosti přišli k ubytovně až v půl osmé večer. Nenašlo se tady už žádné místo, a proto si museli za čtyřicet eur najmout soukromý pokoj. Miroslav Vlasák byl překvapený z přírody, kterou s manželkou procházeli. „Myslel jsem si, že v květnu a v červnu už tady na jihu bude všechno odkvetlé, ale pohybovali jsme se v devíti stech metrech nad mořem, takže to bylo podobné jako u nás,“ míní Vlasák.
Po dvaatřiceti dnech putování dorazili Vlasákovi 10. června do Santiaga de Compostela. Na poutnické mši ve dvanáct hodin potkali i spoustu známých, se kterými se viděli cestou. „Cíl byl pro nás duchovním zážitkem a zároveň fyzickou úlevou,“ uzavírá Miroslav Vlasák.
Podobné putování by si Vlasákovi rádi ještě zopakovali. Tak dobrý systém značení a služeb pro poutníky by prý ale hledali už obtížně.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!