Přerov, Troubky l Obdiv lidí si získala majitelka hospody Agnesa Záhorová z Troubek. Po loňských povodních totiž doslova vyběhala a vyprosila své sousedce Haně Vojtelové nový dům. „Sousedka přišla o stavení, ve kterém žila už jako malá holka. Nervově se zhroutila a mně jí bylo líto. Proto jsem obvolala stovky firem, sehnala sponzorské dary a nechala jí postavit dům nový,“ vypráví Záhorová.
Ta zvítězila v konkurenci i mezi hrdiny, kteří zachránili lidské životy.
Proč si myslíte, že zrovna váš příběh čtenáře nadchl?
Já sama považuji za hrdinu člověka, který jinému zachránil život. Protože to je to nejcennější. Ale domnívám se, že čtenáře oslovilo hlavně to, že můj příběh nebyl o jednorázové záchraně, ale spíše o běhu na delší trať. Půl roku jsem na úkor své rodiny i živnosti běhala po úřadech, psala maily s prosbou o pomoc, žádala sponzory, protelefonovala jsem asi jedenáct tisíc korun. Ale nelituji jediné minuty ani jediné koruny. Zůstal mi dobrý pocit, ten je k nezaplacení. Lidé, kteří k nám chodí do hospody, mně také fandili.
Setkala jste se i s nepochopením či závistí?
Bohužel ano. Když jsem se rozhodla, že sousedce nechám za minimální cenu a víceméně za sponzorské dary postavit dům nový, tak si hodně lidí myslelo, že si stavím další barák pro sebe. A začali mě nejen pomlouvat, ale někteří se začali vyhýbat i mojí hospodě. Mrzelo mě to, ale pak se to vysvětlilo. Opravdu mi nešlo o nic víc, než pomoci ženě, která byla na dně fyzických i psychických sil. Po povodních žila v obecním bytě, chodila k místu, kde stál její dům a tam brečela. Neumím být vůči lidskému neštěstí imunní.
Vychovali vás k takové empatii rodiče?
Pocházím ze Slovenska a moji rodiče byli poctiví a zbožní lidé, kteří svým devíti dětem vštípili slova jako mravnost, nezištnost, pomoc. Já jsem byla navíc jakýsi „prostředníček“, protože jsem měla čtyři mladší a čtyři starší sourozence. Už jako děti jsme si pomáhali a je tomu tak dodnes.
Podařilo se vám vést k nezištnosti i vaše děti?
Mám dceru Elišku a syny Jaroslava a Lukáše. Všechny jsem vedla k čestnému jednání. Také jeden ze synů, zeť a můj manžel pomáhali sousedce se stavbou domu. Přiložili ruku k dílu, nečekali ani na děkuji.
Poděkovala vám sousedka za vaši obětavost?
V začátcích ano, teď už se moc nevídáme. To, že jsem jí pomohla v těžké chvíli, pro mne neznamená, že bych po ní žádala doživotní oddanost. To vůbec ne. Na její osud ale myslím často a ani teď mi není lhostejná.
Patříte k lidem, o nichž se dá říct, že myslí více na blaho jiných než svoje?
To neumím posoudit, ale možná to vystihuje i jedna historka. Znám se s Radkem Johnem, s nímž jsem se seznámila při povodních, které Troubky zasáhly v roce 1997. Loni po záplavách mi volal a účastně se ptal: Anežko, potřebuješ něco? Řekla jsem, že osobně nepotřebuji nic, jenom si přeji, abychom měli v Troubkách hráz. Zeptal se mě se smíchem: „Ty neumíš myslet jen na sebe, viď?“
Pomohla jste i jiným lidem?
Kdo pomáhá opravdu a od srdce, ten si čárky za dobré skutky nedělá. Nezapomenutelný je ale příběh, kdy jsem coby patnáctiletá holka byla na brigádě. Rychle jsem pracovala, abych se pak mohla svlažit v blízkém rybníce. Utíkala jsem tam a už z dálky viděla, že se ve vodě topí malé dítě. Bez rozmyslu jsem pro něj skočila a vytáhla ho na břeh. Důležité je ovšem říct, že jsem nikdy neuměla plavat, takže netuším, jak jsem se s tím tříletým prckem dostala z rybníku.
VÝSLEDKY HLASOVÁNÍ MĚSTSKÉHO KOLA HRDINŮ
1. místo - Agnesa Záhorová (33 % hlasů)
2. místo - Ondřej Kocián (18 % hlasů)
3. a 4. místo - Libor Honeš (14 % hlasů)
3. a 4. místo - Martin Kresta (14 % hlasů)
5. místo - Jitka Orságová (10 % hlasů)
6. místo - Marek Ohlídal (6 % hlasů)
7. místo - Vladimír Zácha (5 % hlasů)
