V pátek ráno mi zazvonil budík v nezvyklou hodinu. Ještě chvíli, říkám si. A najednou sedmá. Už jsem měl být na náměstí, připravený ve vestě technických služeb. Na vlastní kůži si mám totiž vyzkoušet, jaké to je, zametat celý den ulice Tábora. „Takhle se chodí do práce, mordyjé,“ směje se Pavel Sachr, mistr střediska úklidu, když se mu po telefonu omlouvám za pozdní příchod.
Na Žižkově náměstí už na mě čeká jeden z metařů. Mlčky zacházíme do boční ulice. To si zřejmě moc nepopovídáme, myslím si v duchu. Napodobuji metaře Ladislava Vlčka zabraného do každodenní práce a doluji nedopalky z dlažebních kostek na ulici.
„To máte jako brigádu, nebo jste musel na veřejně prospěšné práce?“ ptá se z ničeho nic můj kolega. Využívám možnosti navázat řeč a přiznávám, že si práci jenom zkouším, abych o ní mohl napsat. Reakci neočekávám, ale metař mě překvapí. „Zavedl bych vykupování plastů, aby je lidi měli motivaci třídit. To je odvětví, které u nás není obsazené. Odpady bych dál zpracovával,“ líčí svůj nápad, jak ušetřit na uhlí i naftě. „Dával jsem do Silonky patent pračky na špinavou vodu, z které by vycházela voda čistá a materiál, co by se dal zase použít,“ vysvětluje metař. Neúnavně mi popisuje jeden zlepšovák za druhým, jak zařídit svět bez odpadků.
Flastr za špačky
Nedokážu posoudit, jestli mluví z cesty, nebo je geniální. Je k nezastavení. „Baťa, to byl podnikatel. Všichni se mu smáli, když odjel do Ameriky a tam skupoval zbytky kůže. Tady s nimi naplnil baráky od sklepa až po střechu, nechal z nich ušít topánky a stal se milionářem. Už tenkrát dokázal beze zbytku zpracovat odpad z výroby,“ svěřuje se mi se svým obdivem k Tomáši Baťovi.
Jsem rád, že se rozpovídal, ale jeho vize o světě bez kontejnerů a skládek mi už pomalu leze na nervy. Zvlášť, když už mám plné zuby nedopalků, které nejdou z dlažebních kostek vymést. „Hned bych to pokutoval. Jak by někdo odhodil vajgl, musel by za to těžce zaplatit,“ hartusí metař. Připadá mi jako shrbený čert, který plive síru a dští oheň, když vidí špačka.
Konečně chápu jeho rozčílení. Poznávám totiž filtr od cigaret, které kouří snad jen můj kamarád. Popadá mě vztek, srovnatelný s mým kolegou. Vtom mě vyruší drzá otázka.
„Dejte mi dvě koruny. Vidím, že zametáte,“ slyším asi od padesátileté žebrající ženy. „No, zametám, abych si ty koruny vydělal, pojďte se připojit,“ odrážím úspěšně její útok. „Nikde mě nechtějí. Není práce,“ couvá a rychle mizí.
Kručí mi v žaludku, nesnídal jsem a oběd by rozhodně přišel vhod. V odpočinek ale doufám marně. „Já jdu na oběd až po práci,“ dostávám strohou odpověď od metaře Vlčka. Nezbývá mi než sklopit hlavu a dál mu asistovat v Žižkově ulici.
Bouda na metaře
Ladislav Vlček mohl být možná nejbohatším mužem v technických službách. V roce 1989 koupil dům na Starém městě a zachránil ho před spadnutím. Za prodej by dnes vydělal milony. Před několika lety ale o stavení přišel.
„Přihlásil jsem se do milionářské soutěže. Podmínkou bylo půjčit si peníze a zaslat občanský průkaz,“ přibližuje mi situaci Vlček, který teď musí žít na ubytovně v Zavadilské ulici.
Vysvětluje mi, že si na jeho jméno lidi začali půjčovali peníze a dům mu nakonec vzali exekutoři. Pořád ale doufá, že podvod vyjde najevo.
Moje dopolední šichta se blíží ke konci. Spěchám na autobusové nádraží, kde na mě čeká metař číslo dvě, Jiří Říha.
Na chvilku si společně sedneme na lavičku a bavíme se o životě i o práci. Přijde k nám mladý Rom a chce po metaři půjčit telefon. Bere si od něj i cigaretu. Prý je to syn přítelkyně. „Nevěděl byste o nějaké práci? Pro přítelkyni. Pořád nějakou shání, ale nikde neberou,“ ptá se mě Říha. Probíráme taktiku, jak se nám asi podaří zamést u laviček, kde posedávají bezdomovci. „Raději je necháme být,“ přiklání se k pohodlnější variantě. Já ale nemám co ztratit. „Nechte to na mě,“ ubezpečuji ho. „Můžeme vám uklidit obývák?“ ptám se party asi deseti bezdomovců. „Ano, pane skine!“ volá klopýtající blondýnka s mastnými vlasy.
„To děláte dobrovolně, nebo jste něco provedli?“ slyším zhruba od čtyřicátníka. Když mu odpovím, že je to naše práce, kroutí nevěřícně hlavou.
Jiří Říha se mi při pauze na cigaretu svěřuje s problémy v osobním životě. „Bydlím v Mladé Vožici, mám nemocnou maminku a bratr má roztroušenou sklerózu. Musím se o ně starat a není u nás moc místa, ani přítelkyně nebydlí se mnou,“ povzdechne si.
Svádí mě myšlenka na vychlazené pivo. Jediný způsob, jak spláchnout prach z chodníků. „To my pít nesmíme. Jezdí i na kontroly a dávají nám dýchnout,“ utíná moje plány Říha. Je tu konec pracovní doby. Dávám si koště s lopatou přes rameno a jdu k autu.
