Otakar Pavlík se v roce 1993 nastěhoval do třípatrového činžáku na boleslavské třídě Václava Klementa. Až o rok později, po vydání dotisku autobiografie Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju, zjistil, že ve stejném domě vyrůstala největší prvorepubliková filmová hvězda.
„V knize Adina píše, že dům je vedle Klementovy vily s jejímiž pozemky naše téměř sousedí. Navíc v mozaice dlažby za vstupními dveřmi jsou iniciály JM a datace 1908. Šel jsem do archivu a našel nějaké dokumenty,“ popisuje svůj objev Otakar Pavlík.
„Byt jsme vyměnili za náš menší. Tady se nám to líbilo kvůli vysokým stropům, prostorným zámeckým dveřím, zahradě v centru města,“ říká Otakar Pavlík, který dům spoluvlastní.
Adina Mandlová by se 28. ledna dožila sta let. Ve městě ji připomíná výstava.
Otakar Pavlík tehdy bydlel s rodinou v přízemí, zřejmě v bývalé pracovně Jana Mandla. Možná i v bývalém pokoji filmové star třicátých let minulého století. Adina, jejíž jméno si vypůjčil tatínek z opery Elixír lásky, totiž ve své knize píše: „Kancelář otce byla v přízemí domu.“ Z textu vyplývá, že ji tam přestěhoval, aby byl blíže své Adině.
Dům postavili rychle
Dům nechal postavit Jan Mandl, inspektor drah. „Zajímavé bylo, že v dubnu 1908 zažádali o stavební povolení a v listopadu 1908 se kolaudovalo,“ vypráví jeden z majitelů Bedřich Nikl. Obrovský, a na tu dobu honosný, dům vyrostl za pět měsíců. „Na stavbě mohlo tehdy pracovat dvě stě lidí,“ vysvětluje Nikl, který tam žije od roku 1998. Otakar Pavlík zjistil, že Jan Mandl nebyl tak bohatý muž, jak by se mohlo zdát. „Zatížil nemovitost hypotékou, kterou vdova do smrti splácela,“ tvrdí Pavlík.
Mandlovi měli služky
Když Bedřich Nikl měnil byt, a stěhoval se tam, neměl o tom, komu dům patřil, také tušení. Jakmile se to dozvěděl, zapojil se do pátrání. „Mám mapu z roku 1912, tam je zakreslena nemocnice, byla tehdy za městem. Takže i Adina vyrůstala mimo centrum,“ dodává Nikl. Dům Mandlových stál dlouho samostatně. Za ním byla nemocnice, hostinec Slovanka a hospodářská škola.
Bedřich Nikl se domnívá, že Mandl stavbu domu podřídil své chorobě, astmatu. Bezmála čtyřmetrová výška stropů návštěvníky zarazí hned za vstupními dveřmi. Otakar Pavlík však upozorní, že to byla naprosto běžná výška u měšťanských domů té doby. Třípatrový dům, který měl tři byty o 150 metrech čtverečních, až do Mandlovy smrti v roce 1917 užívala jen jeho rodina. Pokoje pro služebnictvo byly mezi kuchyní a koupelnou s okny do zahrady.
S manželkou Annou měl Mandl dvě děti, s první Otýlií dva syny. Adina byla nejmladší a Josef Mandl ji rozmazloval. Když zemřel na španělskou chřipku, začaly problémy. A to jednak s Adinou, jednak s domem. „Byly to pro její matku krušné časy,“ popisuje Nikl. I dnes je finančně náročné, dům udržovat v dobrém stavu.
Původní dveře a parkety
Anna Mandlová začala dům pronajímat studentům. A ohromné místnosti nechala přepažit. Když nakoukneme do bytu ve druhém patře, kde je na zvonku jméno Otakara Pavlíka, jsme v polovině původní sedmimetrové jídelny. „Tady byly skleněné dveře, kterými studenti chodili z předsíně do bytu,“ ukazuje nám v koupelně Pavlík. Po válce byla podle svědků v domě zubní ordinace. „Na půdě jsme našli při vyklízení různé lahvičky a cedulku zubař,“ dosvědčí Nikl. V jeho i Niklově bytě, který Sedmička exkluzivně navštívila, jsou všude na zemi parkety, přesněji vlýsky. Krásná precizní práce je podle svědectví mužů původní. Kromě dveří jsou přes sto let staré ještě dlažby, schodiště, parapety a zábradlí. V přízemí z něho kus chybí. „Vždy, když jdu věšet prádlo, tak si říkám, že je tam musíme dát. Na půdě jsou,“ říká Pavlík. Na půdě se nezměnilo nic. Tam mívala podle autobiografie Adina skrýš.
Adina se domu zřekla
Adina Mandlová vylétla z domova, který jí byl těsný, v roce 1926 a nikdy se na delší dobu už nevrátila. Jen se občas objevila. Reportérka Sedmičky objevila ženu, která jednu takovou historku zná. „Moje maminka byla v letech 1923 až 1926 spolužačkou Adiny. V 60. letech, když už žila v cizině, přijela do Boleslavi navštívit svou matku. Tehdy jim přivezli uhlí. Adina opřená o lopatu stála u hromady a rozmlouvala s okolím, aniž by jen jednou pomohla,“ vypráví osmasedmdesátiletá Erna Machová, jejíž maminka Erna Austová žila v ulici Boženy Němcové, tedy poblíž Adinina rodného domu.
Podle dostupných pramenů připadl dům státu v roce 1967. Zkonfiskovat ho po válce po- dle Nikla nešlo, protože polovina patřila Adině, která se stihla provdat za Angliča- na. Pak se s bratrem zřekla dědictví a dům byl převeden státu.
Dům má od roku 2006 barevnou fasádu se secesními reliéfy. Žlutá i tyrkysová odpovídají secesi. „V duchu tradice dáváme postupně dům dohromady. Když jsme se stali vlastníky, tak dům byl ve strašném stavu,“ konstatuje Bedřich Nikl. „Jediné štěstí, že sem nasazovalo město méně přizpůsobivé občany. Těm bylo jedno, že mají vzácné dveře a nevyměnili je za bílé v ocelových zárubních, jak se to jinde stávalo,“ uvádí Pavlík.
Záhadné tajemství
A když se ptáme na nějaké zvláštní věci, které by se mohly uvnitř dnes dít, nemohou muži na nic přijít. Nic zvláštního. Pak ale přece jen. Vlastníky trápí vlhké zdi u vstupu na zahradu. Odkud se voda bere a promáčí zdi, se nepodařilo odhalit. „Už jsme to zkoumali dvakrát a stále jsme na to nepřišli,“ říkají. Podle některých pramenů byla Adina v domě zneužívána. Bylo to v období, když po otcově smrti žila matka s dalším mužem. Kdyby věřili majitelé domu na zázraky, mohly by to být třeba Adiny slzy.
