Focení podzemí mám jako koníčka. Nebo spíš koně, říká speleolog | E15.cz

Focení podzemí mám jako koníčka. Nebo spíš koně, říká speleolog

Věra Bartalosová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Fotograf-speleolog Petr Hruban vydal v prosinci knihu Zlatohorské podzemí. Je v ní 173 fotografií z hornických štol, do kterých se běžně člověk nedostane.

Zlatohorské podzemí má asi sto kilometrů chodeb a Petr Hruban říká, že kam to šlo, tam vlezl. I když má běžné civilní povolání, už tři desítky let se věnuje ve volném čase fotografování.

Jak vás napadlo nafotit a vydat tuto knihu?

Jsem už patnáct let členem České speleologické společnosti Sovinec a třicet let se věnuji focení. Podzemí mě vždycky zajímalo, hlavně historicky, a Zlaté Hory jsou mou srdeční záležitostí. Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem se seznámil s lidmi, kteří mi dokážou zajistit vstupy na různá místa. Začal jsem mapovat podzemí, a to velmi důkladně, nevynechal jsem jediné místo, kam jsem se mohl dostat. Pro mě je to koníček, tedy spíš kůň.

Neměl jste pochybnosti, jestli se do tak velkého projektu pustit?

Říkal jsem si, proč to nezkusit. Podal jsem si žádost o dotaci na Olomoucký kraj, který mě podpořil, bez jejich pomoci by kniha nevznikla. Pomohla mi spousta lidí, některé firmy, Zlatohorský nadační fond, město Zlaté Hory a také obce Velká Kraš a Heřmanovice.

Říkal jste, že kniha vznikala tři roky, z toho ten poslední byl opravdu intenzivní. Netrpěla rodina?

S ženou už jsem nějakou dobu rozvedený a děti jsme neměli. Kdybych měl rodinu, tak se tomu tolik věnovat nemůžu. Rozhodně bych si nedovolil se tak často sbalit a jet fotit štoly, priority bych měl nastavené jinak. Čas bych trávil s rodinou, peníze bych investoval do dětí, ne do vydání knihy. Ale takhle to nebyl problém.

Kolik vás stálo vydání knihy?

Padly na ni všechny mé úspory a nečekám, že se mi někdy všechno vrátí. Ani jsem nechtěl, aby to byla komerční záležitost o zisku. Mám co jíst, kde spát. Někteří si pořád stěžují, jak mají málo. Ano, jsou mezi námi i skutečně chudí. Ale většina lidí na tom opravdu zle ještě nebyla.

Kniha je psaná čtyřjazyčně, kromě češtiny jsou texty přeložené do polštiny, němčiny a angličtiny. Co vás k tomu vedlo?

Polština a němčina jsou pro knihu velmi důležité, protože dřív byla ta oblast součástí pohraničí a hodně obyvatel nemělo češtinu jako mateřský jazyk. Díky překladům si knihu mohou přečíst i oni. Hornictví a lesnictví byly hlavní odvětví, takže v každé rodině měli aspoň jednoho muže, který ve štolách pracoval. Navíc tam byly zaměstnané i ženy, které například vařily v kuchyních. Angličtinu pak beru jako světový jazyk, kterému rozumí hodně čtenářů.

Vy jste dělal fotografie, ale texty psali Jan Kotris, Vladimír Vranka a Josef Večeřa. Jak vznikla tato spolupráce?

Sám jsem si je vybral a oslovil. Všichni tři tématu rozumí a hodně o něm vědí. Například Večeřa publikuje různé brožury, ale nemá u nich bohužel žádné fotografie, jen obrázky kreslené rukou. Takto každý dodal, co umí, a spojili jsme to.

Uvažujete o dotisku?

Náklad je šestnáct set kusů. Uvidí se podle prodeje, jestli jich bude třeba víc. Pokud kniha rychle zmizí, tím myslím do dvou let, tak dotisk bude. Později by to bylo zbytečné. Na trhu může být tak pět let, aby se o ní dalo mluvit. Potom už nebude tak aktuální.

Jaká specifika má focení pod zemí?

Je to hlavně velmi náročné na zdroj světla, protože ve štolách je logicky pořád tma. Proto také podobných publikací není tolik, ne každý se do takového focení chce naplno ponořit. Možná právě proto jsem se těm štolám a jeskyním začal věnovat. Chce to hodně umu a zkušeností, a ty každý nemá. Fotím zásadně na klasické filmy, takže dopředu nevím, jak bude fotka vypadat. Přesto se mi daří dělat dobré fotky a z nich pak vybírám ty nejlepší. Ani ten výběr není snadný a člověk u něj musí hodně přemýšlet. Dneska ti kluci s digitálními fotoaparáty udělají tři sta fotek, z toho je devadesát procent rozmazaných a zbytek je špatný. Z toho se pak vybírá těžko.

Kolik toho do podzemí nosíte?

Taková výbava váží i dvacet kilogramů, jedna baterie sama o sobě má tři. Ty jsou nejtěžší a je jich potřeba hodně, aby se dalo místo dobře nasvítit. Kromě nich musím nosit stativ, samozřejmě fotoaparát, objektiv a bohužel i vodu v holínkách. Ale váha se rozloží na víc lidí, takže to není tak zlé.

Takže tam nejdete sám?

V žádném případě! Jedno z pravidel bezpečného návratu je nechodit sám do podzemí. Ideální jsou skupiny tří a více lidí. Tím si navíc zajistím ruce navíc, které při focení budou držet osvětlení. Nejsem zastáncem dobrodružství. Jinak člověk vystavuje nebezpečí sebe, ale hlavně i členy Báňské záchranné služby, kteří by jej případně šli hledat.

Jaká jsou další bezpečnostní opatření?

Rozhodně musí někdo na povrchu vědět, že jdu do podzemí a do jaké oblasti. Dál je potřeba mít dobré osvětlení na cestu a pořídit si helmu, pořádné boty a horolezecké vybavení. Bez toho by nikdo neměl do takových míst chodit. Odborníci si i zjišťují povětrnostní vlivy, protože když na povrchu prší, může hladina v podzemí stoupat.

Když se najde nadšenec, který by chtěl jít s vámi, vezmete ho?

Občas se najde někdo, kdo se k nám chce přidat jen tak ze zájmu, aby se do těch štol podíval. Ale pak zjistí, že se to dost podstatně liší od jeho představ. On si chce projít třeba pět kilometrů chodeb, ale my ujdeme několik metrů, začneme chystat věci na focení, rozmisťovat světlo, to zabere skoro hodinu pro každou fotku. On se mezitím nudí, různě posedává, kuřák vykouří několik cigaret, pak se sbalíme, ujdeme další kousek a vše začne nanovo. Rozhodně také nechci, aby si někdo myslel, že ta kniha je návod, kam by se lidé mohli jít podívat. Spíš jim chci umožnit podívat se na místa, do kterých by vstupovat neměli.

Jak je to s vnímáním času a počasí, když jste pod povrchem?

V podzemí je jiný čas a člověk ho jinak vnímá. Když chodím a dívám se, tak vylezu ven za půl dne a mám pocit, že jsem byl uvnitř jen hodinu. I s počasím je to jiné. V jeskyních je celý rok stálá teplota, průměrně je to asi sedm stupňů. Některé jsou chladnější, například na Sovinci, nejteplejší jsou v Teplicích. Pokud nestojíte v komíně, tak na vás neprší, ale jak voda pořád skapává, tak naopak máte pocit, že prší neustále.

Zažil jste někdy v podzemí situace, kdy jste si opravdu říkal, že je zle?

Jednou jsme byli ve Starém Hackelsbergu a točili jsme se pořád dokola. Výztuže uvnitř jsou všechny stejné, takže se podle nich nedá orientovat. Pár minut jsme opravdu bloudili. V Bohdíkově zase kamarád ucpal plazivku, tedy nízký tunel, kterým se musel proplazit. Šel první a najednou na mě volal, že nemůže ven ani zpátky, že se někde zasekl. To už jsem si začal říkat, jak dlouho s tou vodou a jídlem, co mám, vydržím. Naštěstí se po nějaké době ven vysoukal.

Vy jste spolupracoval i na knize Olomoucké podzemí. Jak vzpomínáte na tuto práci?

Olomoucké podzemí jsem fotil před třemi lety. Ale dělal jsem jen fotodokumentaci, nijak jsem to nerežíroval. Dostal jsem se třeba do nejnižší krypty pod dómem, když ji teprve otevírali. Vypadala úplně jinak než dnes, kdy je upravená pro návštěvníky. Byl tam cítit závan starých dob a tajemna. I při tomto focení jsem měl štěstí na lidi, kteří mi poradili a umožnili navštívit spoustu míst. Dostal jsem se i do původně zazděné hrobky, kterou zrovna upravovali. A hned po mém odchodu ji zazdili znovu.

Jaký je to pocit, když vstoupíte do míst, kde nikdo několik set let nebyl, a navíc jsou tam pochovaní lidé?

Člověk musí zachovat respekt k těm místům, chovat se klidně, aby nevyrušil energie, které tam jsou. Projevit úctu k nebožtíkům, kteří tam jsou pohřbení. Já na energie věřím, cítím je tam a vážím si jich. Do knihy Zlatohorské podzemí jsem vybral i fotografii ostatků neznámého vojína. Původně měl na sobě uniformu, ale lidé si postupně odnášeli části uniformy, odznaky i kosti a považovali to za suvenýr. Tam žádná úcta k mrtvému nebyla.

Prý razíte razíte heslo „historie se píše každý den“, a právě proto se snažíte co nejvíc míst zdokumentovat.

To je pravda. Nevěřím na náhody. Podle mě jsou jen události, které člověk prožívá a jsou mu dány. Pak je jen na nás, jak je využijeme. Hlavní je nezahazovat příležitost, ale naopak ji využít.

Máte nějaké zájmy, díky kterým si od podzemí odpočinete?

Baví mě hudba, považuji ji za bránu do vyšších sfér. Ale musí to být opravdu hudba, ne to moderní tuc tuc. Taky nemám problém hodit na sebe oblek a jít do divadla nebo si zatančit.

PETR HRUBAN

* Narodil se 9. 9. 1965 (na Den horníků).
* Původně je zootechnik, nyní pracuje ve velkoobchodě s elektroinstalačním materiálem.
* Focení se věnuje třicet let.
* Vydal knihu Zlatohorské podzemí a spolupracoval na knize Olomoucké podzemí.
* Je rozvedený a bezdětný.

Autor: Věra Bartalosová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video