Po extrémně náročném roce o Vánocích vypnul. Ale v lednu už zase jede naplno. Jaroslav Svěcený loni stihl přes 140 koncertů. Na housle umí nejen báječně hrát, ale také o nich vyprávět. Předvedl to i minulý týden při vystoupení ve žďárském divadle.
„Program koncertu se snažím vždycky udělat různorodý. Vnímání publika je jiné, než bývalo. Pestrost je naprosto základní věc, aby se koncert lidem líbil a se zatajeným dechem dvě hodiny poslouchali,“ říká virtuos Jaroslav Svěcený, který svůj koncert provoněl povídáním o bosenském javoru a smrcích z jižních svahů Alp, ze kterých vznikají ty nejšpičkovější nástroje.
Sbíráte úspěchy, vaše koncerty jsou pravidelně vyprodané a diváci vám tleskají vestoje. Jaký byl pro vás rok 2010?
Vůbec jsem se nezastavil. Co se týká práce, byl to asi nejnapěchovanější rok v mém životě. Ale když vidíte tu odezvu, tak vám ta únava ani nepřijde. Moc jsem toho nenaspal, i když jsem neflámoval. Svým způsobem byl také jubilantský, protože jsem měl 8. prosince padesátiny.
Když se ohlédnete za svou dosavadní dráhou muzikanta, co za sebou vidíte?
Jsem hudební workoholik. Pracuju patnáct až šestnáct hodin denně. Autem najezdím okolo sedmdesáti tisíc kilometrů ročně. Létám za koncerty i do vzdálených destinací, žiju kočovný, často vyčerpávající život. Ale baví mě to a naplňuje. Hudba a kultura jsou pro mě zásadní a takřka posvátné, protože mi pomáhají v dnešním chaotickém, někdy závistivém, negativistickém až agresivním světě nacházet podobně pozitivně naladěné lidi.
Co dělá muzikanta dobrým muzikantem?
Sólový muzikant musí být organizačně a umělecky schopný. Mít srdce na dlani a intenzivně pracovat. Poznal jsem, že buď jedete v rychlíku, nebo stojíte na nádraží. Nic mezi tím.
Od prezidenta Václava Klause jste u příležitosti vašeho jubilea dostal zlatou plaketu…
Moc mě potěšilo, že si pan prezident všímá kultury. Nejsem člověk, který by se vyžíval v materiálních oceněních, ale potěší to a zároveň motivuje dál. Minulý rok mi hodně radosti udělala i moje dcera Julie, protože vyhrála mezinárodní rozhlasovou soutěž Concertino Praga. A jak jsme se dozvěděli, byla po čtyřiceti letech prvním českým houslistou, který tu soutěž vyhrál. Natočila svoje první cédéčko, které brzy pokřtí a přijde do prodeje. To říkám samé hezké věci, ale mezitím byla strašná spousta práce. Lidé možná vnímají jen to, co vidí nebo si někde přečtou. Bez té práce to nejde nikde, ani tady, ani v zahraničí.
Stačil jste vůbec narozeniny oslavit?
Já je oslavil tak, že jsem v jejich rámci pracoval. První narozeninový koncert jsem měl už v půlce listopadu v Hradci, pak byl nádherný koncert v Praze na Žofíně, to byl obrovský zážitek. Přijeli i lidé, se kterými jsem se třicet let neviděl. To si cením. Oslavu jsem měl jedinou, ve velké klášterní restauraci na Strahově.
Koncerty vám ubírají síly. Platí ve vašem případě, že si energii berete zpátky z publika?
Mám báječné publikum. Na jednu stranu energii dávám, ale já také vlastně přijímám pozitivní energii z publika. Nabíjí mě to, bez lidí bych se nikdy tak nevybičoval.
Rozlišujete mezi publikem, třeba mezi tím v Praze, Brně či ve Žďáře?
Nemůžete rozlišovat. Rozlišuji mezi tím, jak publikum vnímá hudbu. Hraji stejně naplno, když je malý nebo velký sál. Snažím se, aby lidé odešli nadšení domů. Kultura se decentralizovala. Velké festivaly se dělají v malých místech. Sám dělám festival ve Smiřicích u rodného Hradce Králové. Jezdí tam lidé z celé republiky, o tom to je. Není důležitá velikost sálu či města, ale obsah.
Hodně se mluví o úspěšném Vivaldiannu, které jste rozjel spolu s rockerem Michalem Dvořákem. Berete tenhle projekt jako životní trefu?
Vůbec ne. Jsem interpret klasické hudby. Michalovi jsem vděčný za to, že mě oslovil. Strašně to pomohlo propagaci klasické hudby. Na moje koncerty najednou začali chodit lidé, kteří do té doby cestu ke klasice nenašli. V tom vidím zásadní moment. Multižánrovými projekty se zabývám už víc než dvacet let. Nenazval bych to životní trefou, ale štěstím, že jsem se seznámil s lidmi, jako je Michal Dvořák a také Radim Hladík. Rozhodně chceme pokračovat a začít pracovat na další desce.
Máte reakce i od milovníků klasické hudby?
Je mi jasné, že ortodoxní posluchače vážné hudby tento projekt neosloví. Vivaldianno vznikalo více než čtyři roky. Není to žádná rychlokvaška, kde barokní hudbu doprovází automatický bubeník. Na naše koncerty chodí obrovské množství liberálních posluchačů vážné hudby. Hrají s námi muzikanti, kteří klasiku milují a respektují. Což se na malém písečku konzervativní a velmi zapouzdřené české klasiky prostě neodpouští.
S Vivaldiannem objíždíte hlavně města s velkými scénami či sportovními arénami…
(skáče do řeči) My se ani jinam nevejdeme, ne každé pódium je dost velké. Museli bychom jezdit v komorní verzi, a to už je ochuzené.
Takže nehrozí, že by tenhle koncert viděli a slyšeli diváci přímo ve Žďáře?
No, teď si zrovna nevybavuji kulturák, ale myslím, že by to šlo. Vyloučené to určitě není.
Jste nejen virtuos, ale také velký znalec oboru. Překvapí vás ještě něco v souvislosti s houslemi?
Housle překvapují celý život. Někdy se podívám na nástroj a řeknu si: To jsem vůbec netušil, že takové housle vůbec existují. Vidíte, jaký má houslař rukopis, je to jako s malbou. Na to by člověk potřeboval aspoň deset životů, aby poznal základ. Housle jsou evropský fenomén a vymyslel je naprostý génius. Nástroj je vedle dlouhověkosti – protože můžete hrát bez problémů i na čtyři sta let staré housle – konstrukčně naprosto geniálním výtvorem. Vzácné nástroje jsou dokonce vynikající investicí, to už se v kultivovaných zemích dávno ví. Budu rád, když se krásné nástroje, které se odsud bohužel celé 20. století vyvážely, zase dostanou zpátky a někdo do nich investuje. Jsem dva roky soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. Lidí, kterých se o to maximálně zajímají, moc nezbylo. Generace velkých bardů, od kterých jsme se učili, už je na pravdě Boží.
Ve Žďáře jste předvedl šestery špičkové housle. Stala se vám už někdy nehoda s takhle drahými nástroji?
Radši to nebudeme přivolávat. Doufám, že se ani nestane. Ale zažil jsem komický příběh: dvacet let nazpět jsem hrál v Belgii, kde bylo obrovské vlhko. Měl jsem půjčené housle, neodhadl jsem jejich stav. Cítil jsem, že mám nějak vysoko struny nad hmatníkem. Začal se totiž povolovat krk, před posledním koncertem z houslí vypadl. Naštěstí tam byl jeden profesor z Bruselu, který bydlel nedaleko, zajel pro svoje housle a já hrál na jeho nádherné italské housle. Měl jsem asi pět minut na to, abych si na ně zvyknul. Koncert začal o pětadvacet minut později, ale zvládli jsme to.
Jsou skladby veselé, živelné i smutné, jako hlavní téma z filmu Schindlerův seznam, které ve Žďáře také zaznělo. Máte nějakou skladbu, která odpovídá vaší povaze?
Snažím se být pozitivní člověk. Líbí se mi skladby, které pozitivně vyzařují na lidi. Ale aby to pozitivní vyznělo co nejlíp, musíte zahrát i skladby, které třeba ukazují pravý opak. Život je o kontrastech. Program koncertu se snažím vždycky udělat různorodý. Vnímání publika je jiné, než bývalo. Pestrost je naprosto základní věc, aby se koncert lidem líbil a lidé se zatajeným dechem dvě hodiny poslouchali.
