Hradec má dvě bílé paní. V srpnu jich budou možná přes dvě stovky

Jedna věští budoucnost, druhá zase rozdává sladkou kaši. Podle pověstí bloudí hradeckým zámkem hned několik dam v bílém.

Legendu o ní zná snad každý Hradečák, doopravdy v ni ale věří málokdo. Podle mnohých je to smyšlená, přikrášlená pohádka. Historické zjevení ale ještě neodhalilo všechna svá tajemství. „S legendou jsem se setkávala odmalička, vyprávěli mi ji doma. Znovu jsem se k ní pak dostala během střední školy, kdy jsem o přízraku psala referát. Ale že Bílé paní byly v historii dvě, je pro mě novinka,“ diví se dvacetiletá studentka Jaroslava Váňová.
První a nejznámější příběh o bílé paní je vystavěný na životě Perchty z Rožmberka. Ta se narodila roku 1429 na hradě v Českém Krumlově. „Ve dvaceti letech ji otec Oldřich především ze zištných důvodů provdal za Jana z Lichtenštejna,“ vysvětluje vedoucí hradeckého oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni Stanislava Nováková.
Perchtě se ale manželský svazek stal prokletím. Jan z Lichtenštejna ji trápil a týral, a pouze když od ní něco potřeboval, začal se k ní chovat lépe. Zoufalá Perchta nešťastné manželství vylíčila ve dvaatřiceti dopisech, které adresovala otci a bratrům. Bohužel marně. Její rodina na pomoc nikdy nepřispěchala. „Že listiny skutečně existovaly, potvrdil v polovině sedmnáctého století jezuita Bohuslav Balbín,“ říká Nováková. Legenda dále vypráví, že v roce 1473 požádal Jan z Lichtenštejna na smrtelné posteli svou ženu Perchtu o odpuštění. Bylo však pozdě. Perchta ho nenáviděla a odpustit Janovi už nedokázala. Ten, ještě než naposledy vydechl, manželku údajně proklel, a tím ji odsoudil k její posmrtné kariéře.

Bílá představuje smutek a žal

„Od té doby se dáma v bílém oděvu musí zjevovat na všech rožmberských hradech. Bílá barva má symbolizovat žal a smutek, kterých si během života užila až dost,“ poznamenává archivářka. Legenda dál vypráví o rukavičkách, které má Perchta při svém zjevení nosit. Každá barva rukaviček znamená něco jiného. Bílé nějakou šťastnou událost, černé zase neštěstí. Červené rukavičky pak značí, že místo, kde se duch zjevil, čeká požár.
Historikům se ale na romantické legendě v souvislosti s Jindřichovým Hradcem nelíbí jedna zásadní věc. „Perchta z Rožmberka neměla historicky s Hradcem vůbec nic společného. S hradeckým přízrakem ji spojil právě Balbín,“ vysvětluje Nováková.
Bílá paní je také spojená s vařením sladké kaše pro chudé. „To k Perchtě ale taky moc nesměřuje. Až v devatenáctém století na tuhle skutečnost upozornil třeboňský archivář Theodor Wagner, který přízrak spojil s Markétou z Hradce,“ nabízí historickou souvislost Nováková.
Jaká byla Markéta? Podle dostupných historických pramenů přežila hned dva manžely. Právě díky druhému z nich, Jindřichovi II. „Divokému“, se dostala na hradecké panství. Po jeho smrti roku 1363 se Markéta s jednou ze svých čtyř dcer odebrala do kláštera klarisek v Českém Krumlově. „Ty právě nosily bílou barvu, což mohlo dát základ legendě,“ potvrzuje turistická průvodkyně Dagmar Bohdalová. „V bílém ji znázorňovali asi právě proto, že byla vdova,“ dodává Nováková.
Je možné najít i třetí vysvětlení. Podle verze pověsti z webových stránek Novadomus.cz se Markéta z Hradce častokrát vracela zpátky domů, aby navštívila své ostatní potomky. Při tom bývala oblečená v bílých šatech, a proto ji prostý hradecký lid začal nazývat bílou paní.
„Říká se, že právě Markéta nařídila, aby se chudým lidem na každý Zelený čtvrtek rozdávala sladká kaše,“ pokračuje ve vyprávění archivářka. „Máme v archivu listinu, která tuto tradici potvrzuje,“ dodává. Podle Balbínovy legendy vařila bílá paní kaši v zámecké černé kuchyni. Kromě kaše prý byly k dostání i hustá polévka z piva, dva druhy ryb a chléb. Ve Sbírce jindřichohradeckých pověstí je uvedené, že na Zelený čtvrtek roku 1566 dostalo najíst téměř čtyři a půl tisíce lidí, o sto padesát let později se počet chudých dokonce zdvojnásobil.
Sladkou tradici zrušil až roku 1783 císař Josef II. Místo kaše potom hradečtí páni přispívali na charitu tak, že dávali peníze na špitál sv. Jana Křtitele.
Najdou se i lidé, kteří bílou paní doopravdy spatřili? „Samozřejmě. Máme o tom záznamy už od sedmnáctého století. Balbín vzpomíná, kterak mu rektor zdejší koleje vyprávěl, že bílou paní někde ve staré části zámku viděl, jak s vážnou tváří hleděla na město a pak se postupně zmenšovala, až zmizela,“ tvrdí Nováková.
Další zmínka se objevuje v kronice panství o století později. Tehdy byl v hradeckém zámku vojenský špitál a jeden z vojáků prý vykládal, že se mu bílá paní zjevila. „A poslední zmínka pochází od černínského archiváře doktora Třísky. Ten mi vyprávěl, že když bydlel tady nad třetí zámeckou branou, viděl ji procházet jednou z vnitřních chodeb,“ vypráví archivářka, která bílou paní ale nikdy nespatřila.

Každé léto se prochází po malých arkádách

Je chladná, lezavá noc a do půlnoci zbývá jen chvilka. Třetí nádvoří hradeckého zámku je plné lidí, ale nikdo ani nedutá. Všichni čekají na přízrak. A dočkají se. S prvním úderem kostelních hodin dole ve městě se na arkádách vynoří ženská postava v bílých šatech. Na hlavě má vysoký klobouk se závojem a v obličeji ztrápený výraz. Bílá paní dorazila.
Před několika lety se v hradecké zjevení na nočních prohlídkách herce a režiséra Antonína Kašky měnila i Michaela Schusová. „Můj kostým málem mohl za srdeční příhodu jednoho postaršího pána,“ svěřuje se. „Když jsem se o půlnoční přestávce mezi prohlídkami vracela v bílém hábitu zpátky pod věž, zrovna si ulevoval u stěny starší chlapík. Když mě viděl, přestal nejenom močit, ale i dýchat, a já málem musela vzpomínat na pravidla první pomoci,“ směje se.
Antoník Kaška potvrzuje, že i letos se do zámeckých prostor tradice nočních prohlídek navrátí. „Navíc připravujeme jedno překvapení. V týdnu před porcinkulí se totiž pokusíme překonat rekord v počtu setkání bílých paní. Momentálně ho drží město Telč s dvěma sty dvaceti bílými dámami. Tak uvidíme, jak se zadaří nám,“ láká Kaška.