Hygiena? Ta je v Pákistánu passé | E15.cz

Hygiena? Ta je v Pákistánu passé

Josef Kopecký

Chrudimský elektrikář Aleš Horna pendluje mezi Českou republikou a Pákistánem. Staví tam nové telekomunikační systémy.

Aleš Horna si práci v Pákistánu vybral sám a důkladně porovnával pro a proti. Na stavbě tady stráví dva až tři měsíce, pak letí na chvíli zpátky. Takhle to funguje poslední dva roky.

Telekomunikační systémy jsou v Pákistánu v kurzu. Hovory jsou levné a mobilní telefon má snad každý. „Je to ale země obrovských rozdílů. Prakticky neexistuje žádná střední vrstva, jen lidé hodně bohatí nebo hodně chudí,“ začíná svoje vyprávění Aleš Horna. Nejsou tu odpadkové koše, komunální odpad se neřeší. „U skládek žijí v plátěných stanech ti nejchudší, kteří se živí přebíráním odpadu. Když na jednom místě skončí, přestěhují se dál,“ popisuje svoje zážitky chrudimský řemeslník.

Většinu roku tráví nedaleko města Lahore v provincii Paňdžáb. Zrovna dvakrát bezpečné místo to není. „Bombové útoky jsou tady na denním pořádku. Docela se o nás proto báli. Jezdíme dvakrát třikrát za týden do města nakoupit a moc nás nechtěli pouštět,“ říká Aleš Horna. Ozbrojení hlídači jsou na každém kroku. Mladý Chrudiman se tak vedle svojí profese naučil také vařit nebo opravovat popruhy u Kalašnikova.

Říkej, že jsi křesťan

Pákistán je islámská republika a cizinci si musejí dávat dobrý pozor na některé zásady. „První věc, na co se zeptají, je odkud jsi a jaké vyznáváš náboženství. Musíš odpovědět, že jsi křesťan, ale že uznáváš i jinou víru. Bezvěrec je pro ně totiž ještě větší nula než katolík,“ vysvětluje Aleš Horna. Na ženy se pak musí zapomenout úplně. Jenom úsměv nebo dotyk by mohl znamenat trest podle přísného islámského práva šaría.

Na druhou stranu má ale světlá barva pleti velkou výhodu. „Bílá tvář je propustka kamkoli a automaticky máte všude přednost. Když někomu něco řeknete na ulici, je to pro něj berná mince. Tady by vás každý poslal do háje. Je to ještě tradice z doby, kdy byl Pákistán součástí britských kolonií,“ říká Aleš Horna.

I proto mu prošla malá vzpoura v kuchyni. „Nejdřív jsme je museli přinutit, aby si vyměnili špinavé utěrky a nože. Týden stará voda v odkapávači, to se vůbec neřeší. Pak jsme se je snažili naučit nějaká česká jídla. Třeba řízek s bramborovou kaší, gulášek nebo bramboráky. Docela se jim to povedlo,“ usmívá se propagátor české kuchyně.

Že by ale české bramboráky v Pákistánu zdomácněly, nejspíš nehrozí. „Tvářili se na to asi jako my na některé jejich místní speciality. Musel jsem jim vysvětlit, co všechno v tom je, potom opatrně přivoněli a ochutnali. Vypadalo to, jako by snědli něco otráveného,“ říká Aleš Horna

Autor: Josef Kopecký
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!