Indie je nezávislost, otevřenost názorům, emocím, zvukům, textům. Indie se nesnaží zalíbit publiku středního proudu. Víc než zisk je zajímá osobní vkus. Tahle definice platí pro muzikanty z Electric, nového objevu táborské nezávislé scény, a fanoušky kolem nich.
„Lidi se dělají lepší, než jsou. Máme ty zrůdy v sobě. Některé se dokážou přetvařovat, hrát si na kámoše. Až třeba alkohol ukáže, co si doopravdy myslí,“ zhruba o tom je text People Monster jednadvacetiletého Jana Petříka alias Johnyho Joca z kapely Electric. I jeho ostatní texty jsou ze života, o tom, co ho štve, jsou to jeho pocity a názory. On sám říká, že hudba je jeho smysl života, který si musel sám najít.
„Do třinácti člověk žije jako ve snu, všechno je v pohodě, lidi jsou hodný. Pak se něco stane, a najednou se musíš starat sám o sebe, přehodnotit svůj pohled na svět,“ popisuje Johny. V těžké osobní situaci mu útočištěm byla právě hudba. Koupil si kytaru a už ji nepustil z ruky. Ve čtrnácti dal dohromady první skupinu. „Těch kapel jsem měl spoustu, basáci, bubeníci, zpěváci se střídali, než jsme se našli v dnešní sestavě. Za některé výtvory bych se zpětně i styděl,“ říká s úsměvem.
Spoluhráče z kapely a další spřízněné popisuje jako smečku lidí, kteří se shodují v názorech, ovlivňují se, ale každý přemýšlí osobitě, sám za sebe. „S tím jsem měl vždy problém. Už v těch dvanácti, třinácti. Štvalo mě, jak všichni šli s proudem, poslouchali stejnou hudbu, která frčela. Oblíkali se stejně, protože to bylo v tom a tom časopise,“ říká mladík.
Sám si zarputile udržoval odlišnost. Jak v názorech, tak v oblékání. A ne vždy se to obešlo bez střetů. Od nadávek do emářů, po nadávky do homosexuálů i od cizích lidí na ulici. Nejvíc je provokoval právě jeho styl. Kalhoty, košile nebo tričko, vše úzké a většinou v barvách jako je černá, šedá, bílá.
„Můžeme se něčím podobat emo. Neděláme crazy veselou muziku, a to má vliv i na oblékání. Naše hudba je emocionální. Ale nemyslíme na to, že se chceme zabít. Emaři nejsme,“ odmítá frontman. Jeho hlavním cílem je dělat muziku, mít z ní dobré pocity, uniknout díky ní od všednosti a stereotypů života. A hlavně ji tvořit přirozeně. „Jsou skupiny, které nás ovlivnily, Editors, Interpol. Ale neřekneme si: A teď to zahrajeme jako oni,“ vysvětluje. Chceme, aby hudba šla přímo z muzikantů.
„Určitě jsme ovlivnění britskou nezávislou scénou, nebudu jmenovat, těch kapel je tak 56 435. Ale zařazovat Electric do škatulky? To jen brzdí a omezuje, no ne?“ myslí si zpěvačka Moo Marks, vlastním jménem Viktorie Marksová.
Na otázku, kolik je v Táboře stoupenců indie, odpovídá frontman kapely, že zatím málo. „Je tu pár starších než my. Například Hillary s Chrisem z Cesty, lidi z Orionu, Dřevák z MP7, který nás podporuje, poskytuje nám prostor a fandí nám, kapela Céčka a další. V naší věkové skupině je to horší. Snad jen skupina Veena. Nás je pět v kapele a pak tak kolem deseti lidí, jednotlivců kolem nás, kteří přemýšlí podobně. Chtějí něco tvořit, nechtějí se jen každý týden zlít, a to je jediné vykročení ze stereotypu. Jsou otevření, mají cíle. Dělají hudbu, malují, fotí,“ dodává. Se zařazením sebe sama do nějaké škatulky má problém.
„Kluci jsou jasně indie. Občas mluví o postpunku, ale jsou spíš jeho nástupci. Zasnění mladíci s dávkou idealismu, kteří chtějí v hudbě říct, co je v nich, co je štve,“ míní Martin Dřevo z Cafe Gallery MP7.
Dodává, že jsou především dvě možná chápání slova indie. Typická indie kapela nikdy nebude vydávat pod velkou společností, chce si uchovat svoji nezávislost. Druhé řazení je už specifické. „Indie kytarová muzika, ke které patří i určitý styl oblékání,“ dodává Dřevo. Pro kapelu Electric může platit obojí. „Nechceme z hudby mít peníze. Štvou mě lidi, kteří říkají, proč do toho dávám energii, když z toho nic nemám,“ říká Johny. Electric mají za sebou nedávný koncert v táborské MP7. Od padesáti zúčastněných mají veskrze dobré ohlasy. „Hodně mě potěšili. Po dlouhé době se objevila nová kapela, která by mohla oživit zdejší nezávislou scénu,“ hodnotí Dřevo, který jako dýdžej Kix míchal před a po vystoupení Electric, jak jinak, než indie kytarovky. Nejen on by přivítal nový směr na místní scéně. „Chybí tu alternativní mládež. Nebo se neprojevuje. Kdo tady píše básně, fotí, maluje, točí? Tahle subkultura tu není. Asi je to tím, že nemají proti čemu bojovat,“ zamýšlí se Dřevo.
Electric by s ním patrně nesouhlasili. Nebojují proti komunismu, cenzuře, nesvobodě, ale proti současným problémům. „Upřímně se mi nelíbí tahle společnost. To zrychlení, falešnost, odcizení, agrese, tlak na lidi, bezcílnost,“ jmenuje Johny. I Moo Marks vnímá potřebu vyjádřit pocity z dnešní doby a přitom bez vulgarit a násilí. „Mým snem je, aby se naši vrstevníci probudili ze snu plného alkoholu i drog a začali něco dělat, uvědomovat si, že svět kolem není v pořádku. Vlastně děláme naší osobní revoluci,“ uzavírá zpěvačka.
Indie scéna
Oblíbená místa: Cafe Gallery MP7, klub Orion, Cttiborův mlýn - sídlo sdružení C.E.S.T.A.
Akce: Free Dim Fest, koncerty a akce v MP7 a Orionu
