Jak jsem za 120 korun pochopila, co se mi nelíbí | E15.cz

Jak jsem za 120 korun pochopila, co se mi nelíbí

Ludmila Křivancová

Šla jsem v pátek na koncert Oldřicha Janoty. Přiznám se, že minimalismus jsem neznala a o písničkáři jsem jenom četla, ale samé chvály.

První, co mě překvapilo, že koncert začal s dvacetiminutovým zpožděním a písničkář se nám neomluvil. Ani nás nepozdravil a nepřivítal. Tak jsem začala přemýšlet, jak je mým podivným zvykem, jestli je nefoukaný nebo tak nesmělý. Spíš to druhé. Zpěvačku, kterou měl s sebou, nepředstavil. Hlas měla krásný, ale byla tak nesmělá, že jsem se chvílemi bála, aby se nerozplakala. Lucie Domesová četla z jeho knihy Neslyšící děti. První příběh byl o Varech srozumitelný a vtipný. Třetí pojednání už bylo tak nesrozumitelné, že Otokar Březina je proti tomu básníkem s jasným poselstvím. Zaslechla jsem paní za mnou jak, říká: „To je ale složitý člověk“. Některé písně byly opravdu hezké. Ale nemůžu si pomoc, připadaly mi na „jedno brdo“. O přestávce jsem odešla. Možná se někomu koncert moc líbil. Já jsem ale pochopila, že nemám chodit na to, co neznám jenom proto, že to většina chválí. Vůbec nejsem alternativní. Nebudu si hrát na něco, co nejsem a příště si dopředu zjistím, na co jdu.

Autor: Ludmila Křivancová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!