Ještěrka ho vyzdvihla na místo ředitele

Řídil ve svém životě už leccos: kombajn, vysokozdvižný vozík i nové modely luxusních vozů. „Také moje další plány se točí kolem aut,“ usmívá se třiatřicetiletý Radek Vítovec. Vede autosalon Opel v Litvínovicích u Českých Budějovic. V Plástovicích, kam jezdí k rodičům na chalupu, je členem dobrovolných hasičů. Když má volno, chodí se dívat na rallye, na závody formulí nebo na hokej. Fandí mu jako divák a v zimě také stává v bráně při takzvané rybníkové lize. Ač je jeho kariéra úspěšně rozjetá, nejradši vzpomíná na časy, kdy dělal školníka.
Jako kluk si vybral střední zemědělskou školu obor mechanizace. Hlavně proto, že ho zajímalo, jak fungují stroje. „O prázdninách jsem jezdil na brigádu na žně s kombajnem, který jsem si i sám opravoval. Dodnes si to rád vybavím, protože řídit takový kolos je prostě úžasné,“ naznačuje.
Jeho strýc, který byl automechanik, ho naučil různým věcem. Rok 1995, kdy Radek Vítovec maturoval, ale nevypadal pro zemědělství zrovna růžově, proto nastoupil do firmy Desta zaměřené na výrobu vysokozdvižných vozíků. Staral se o plánování výroby a spolupráci jednotlivých závodů. Když přivezli zboží, rád si občas sedl za volant stroje, který má přezdívku ještěrka a svezení s ním patří k oblíbeným tužbám malých kluků. „Je to skvělé vozítko, moc mě bavilo s ním něco nakládat a vykládat,“ potvrzuje. Patřil také do týmu lidí, kteří vyvíjeli novou multikáru. Po roce a půl v Destě ale musel na vojnu. Rozhodl se pro civilní službu a měl štěstí na kuriózní situaci. Stal se pomocným školníkem ve škole, do níž předtím chodil. „To byla asi moje nejkrásnější léta. Zodpovědnost téměř žádná, spousta hezkých holek a vydělal jsem si i nějaké peníze,“ líčí idylické časy.
Návrat do Desty už tak veselý nebyl, protože stála před krachem. Našel si tedy práci jako servisní technik a v roce 1999 začal opravovat solária. Ve čtyřech lidech měli na starosti celou Českou i Slovenskou republiku, takže Vítovec měsíčně najezdil kolem deseti tisíc kilometrů. Takto putoval dva roky. Ve firmě ovšem potkal svoji budoucí manželku, která tam pracovala jako účetní, a neustálé cestování mu začalo vadit. Dal výpověď, ale nakonec v této společnosti našel jiné uplatnění. Od solárií přešel ke svým oblíbeným autům, protože zrovna v té době zakládali nový obchod a autoservis. Vzal to jako výzvu. „Mohl jsem ovlivnit vše od á do zet,“ pochvaluje si. Vypracoval se na ředitele celé provozovny. Na delší trasy se teď vypravuje spíš už jen při dovolené se ženou a sedmiletou dcerou. Nejlépe k moři. Rád jezdí rychle, dokonce to považuje za bezpečnější, než když cestuje pomalu. S chutí by se jednou posadil za volant závodního auta, zatím ale objíždí takové akce jako divák. Velký vztah má také k formulím. Třikrát viděl jejich soutěž zblízka: v Německu, Itálii a Maďarsku. „Líbí se mi zvuk motoru, to vibruje celé tělo. Ale v televizi je požitek ze závodění celistvější,“ shrnuje muž, který s obdivem vzhlíží k práci řidiče na záchrance.
Když je příležitost, nevynechá lekce jízdy na ledu nebo jiné kurzy bezpečné jízdy, kde se může „vyblbnout”. Před dvěma lety v německém Stuttgartu, kde s šedesátkou automobilových odborníků z celého světa testoval nové mercedesy, dokonce jednu takovou soutěž vyhrál.
„Celý den nás tam učili bezpečné jízdě. Byly to desítky disciplín, jako například slalom a brždění na ledu, vyhýbací manévr na dálnici ve stodvacetikilometrové rychlosti, jízda na čas a podobně. Pak nás vyzkoušeli, kdo se nejvíc naučil,“ líčí svoji cestu k prvenství.
Zájem o stroje, tentokrát o stříkačky, ho přivedl i k dobrovolným hasičům. Osmnáct let je členem sboru v Plástovicích u Budějovic, které letos v létě při oslavách 650. výročí založení obce zažily i ukázkový požár. „Měli jsme půjčené historické uniformy z Budějovic a ověřili si, že jejich bílá barva je opravdu nepraktická. A helma mi byla malá, asi měli dřív menší hlavy,“ usmívá se Vítovec. Pořád podle něj platí, že hasiči jsou základem společenského dění v každé obci. Se zásahy u požárů to ale plástovičtí nepřehánějí. „Když tady naposledy hořelo, hledali jsme klíče od hasičárny tak dlouho, až museli přijet profesionálové z Budějovic,“ připomíná scénu jako vystřiženou z filmu Hoří má panenko.