Kalhoty snad šijou na hrochy, zlobí se dvoumetrová blokařka | E15.cz

Kalhoty snad šijou na hrochy, zlobí se dvoumetrová blokařka

Nové blokařské duo Prechezy budí na hřišti respekt. Mimo palubovku ale Pastulové s Murčinkovou jejich výška často překáží.

Jedna je blonďatá Češka, má ráda pestré barvy a chodí se sportovci. Druhá je tmavovlasá Slovenka, která si libuje v černé s bílou a sportovci ji nelákají. Minimálně dvě věci ale mají Kristýna Pastulová a Lea Murčinková společné. Měří bezmála dva metry a patří k největším zbraním přerovského volejbalového týmu. Při rozhovoru Sedmičky narazily na spoustu dalších podobností. „Musíme mít doma vyvýšenou kuchyňskou linku,“ popisuje Murčinková. Pastulová ví proč. „Když tady umývám nádobí, vždycky mě bolí záda,“ říká Pastulová. Přestože se znají teprve pár týdnů, při odpovědích se hezky doplňovaly i kamarádsky popichovaly.

Jak jste se objevily v Přerově?

Pastulová: Bylo to celkem složité. Ve Vídni mi nabídli prodloužení smlouvy, ale nakonec to nedopadlo. Před mistrovstvím světa jsem tak neměla angažmá. Všechny kluby měly problém mně ty tři měsíce spojené s šampionátem zaplatit. Byla to moje první reprezentační účast na takové velké akci a řešila jsem, jestli tam mám vůbec jet. Pak se mi ozval pan Sirvoň (trenér a sportovní ředitel PVK Přerov – pozn. red.) a nabídl mi podmínky, za kterých jsem se mohla zúčastnit mistrovství světa, aniž bych musela řešit svoji finanční situaci. Navíc jsem věděla, že tady bude kvalitní mančaft, se kterým můžeme sehrát dobrou sezonu.

Murčinková: V Senici, kde jsem zažila pěkné roky, mi skončila pětiletá smlouva a byla jsem volnou hráčkou. Do Přerova mě přitáhl pan Sirvoň, se kterým jsem měla dobré zkušenosti z Rakouska i ze Senice. Potřebuju nad sebou tvrdou ruku a on to se mnou umí. Chtěla jsem se posunout dál, dlouho jsem se nerozmýšlela.

Na nedávném mistrovství světa v Japonsku jste se předvedla v dobré formě. Nepřišly pak nové nabídky?

Pastulová: Nějaké byly.

Nelitovala jste, že jste už kývla Přerovu?

Pastulová: Říkala jsem si, že jak to má být, tak to je. Jsem ráda za možnost, kterou mi Přerov dal. Věřím, že to není krok zpět. Nabídky přijdou i příští rok.

Sledovala jste, jak si vaše budoucí spoluhráčka vedla v Japonsku?

Murčinková: Ano, držela jsem jí palce. Někdy jsem kvůli zápasům ani nespala. Slyšela jsem o ní dobré ohlasy nejen jako o hráčce, ale i jako o babě. Těšila jsem se. Tam, kde jsem v posledních letech hrála, mi chyběla nějaká rovnocenná kolegyně, se kterou bych mohla soupeřit.

Kouč Sirvoň se netají plány stavět hru Přerova hodně na vás dvou. Jak to snášíte?

Pastulová: V takové situaci jsem asi poprvé. Je to těžké, snažím se od toho oprostit. První zápas byl pro mě hodně těžký. S týmem jsem byla teprve tři dny, navíc jsme hrály před domácím publikem, a to mě celkem svázalo. Ale je to kolektivní hra, dobrý výkon musíme podat všechny.

Murčinková: Pro mě je to taky nové. Většinou se staví zápas na smečařkách, přihrávajících hráčkách. My jsme v podstatě jen na síti, vzadu se pohybujeme málo. Bude to zajímavé.

Jak se vám v Přerově líbí?

Pastulová: Jsem tu krátce. Ale znala jsem to tady předtím a mám tu spoustu kamarádek. Bydlím se spoluhráčkou Ivanou Cebákovou v pěkném bytečku dva plus jedna a vyhovuje nám to.

Murčinková: Mně se tu taky líbí. Mám to pět minut do posilovny, deset minut do haly. Věděla jsem, že se budu pohybovat hlavně kolem haly, takže bydlet někde poblíž byla moje podmínka. Jsem maximálně spokojená. Navíc tu je dobré pivo.

Kdy vám bylo jasné, že hodně vyrostete?

Pastulová: Mně to bylo v tu dobu celkem jedno, ale rodičům to asi bylo jasné už ve školce, kde jsem vypadala jako propadlý prvňáček. Svoje vrstevníky jsem přečuhovala o hlavu vždycky a všude.

Murčinková: Byla jsem vždycky o trochu vyšší, ale ne o hlavu. Až někdy kolem čtrnácti patnácti let jsem se vytáhla.

Měly jste kvůli své výšce nějaké přezdívky?

Pastulová: Ve volejbalovém světě mi zůstala přezdívka Lodyha, kterou vymysleli budějovičtí volejbalisti. Spolužáci z Plzně mi zase říkají Prcku.

Murčinková: Mně většinou říkali Žirafa, ale naštěstí se to nikdy moc neujalo. Moje přezdívka vznikla už dávno v Senici. Taťkovi říkali volejbalisti Murčo, a tak mně začali říkat Muro. Takže jsem kocúrik Muro.

Byl pro vás kvůli vzrůstu volejbal jasnou volbou?

Pastulová: Začala jsem u basketbalu, samozřejmě kvůli výšce. Ale ten mě moc nebavil, tak mě naši dali na volejbal. Tam to bylo o moc lepší, tak jsem u něj už zůstala.

Murčinková: Na základní škole mě trenéři lákali na basket, ale věděla jsem, že to není moje parketa. Úlohu sehrálo to, že oba moji rodiče hráli volejbal, mamka dokonce vrcholově, ale nikdy mě do něj nenutili. Začala jsem míčovými hrami a k tomu měla dalších patnáct kroužků, až nakonec vyhrál volejbal. A hned bylo jasné, že budu blokařka.

Pastulová: Já jsem začínala na smeči.

Murčinková: Ty jsi měla takové štěstí? U mě nebyla jiná šance.

Pastulová: Ale pak mě v reprezentaci kadetek pan trenér šoupnul na blok a od té doby jsem blokařka.

Co je nejtěžší na práci blokařky?

Pastulová: Číst hru a stíhat dobíhat do kůlů.

Murčinková: Hraje se teď takový rychlý volejbal, že to někdy není sranda.

Co vnímáte jako největší výhodu své výšky?

Pastulová: Výhoda je to ve všem. Vyhovuje mi to.

Murčinková: Kamkoliv přijdeme, hned si nás lidi všimnou. I když to je někdy i nevýhoda.

Jak na sebe třeba sháníte oblečení?

Pastulová: Byla jsem překvapená, když jsem na sebe v Přerově sehnala džíny. To se mi hned tak nestane. Kupovat džíny nebo mikinu, to je problém. Vždycky je mi to krátké. S botama je to lepší, protože na svoji výšku mám docela malou nohu.

Murčinková: Já mám problém hlavně s botama. Když se mi nějaké líbí, většinou nemají moje číslo. Tak se dívám spíš po těch pánských. S kalhotami je to stejné. Když už najdu něco, co je dost dlouhé, tak je to zas moc široké. Oni to snad šijou na hrochy.

Jakým autem jezdíte?

Pastulová: Měla jsem Toyotu Yaris, ale to nebylo nic pro mě. Musela jsem si pořídit většího kombíka, který je i vysoký. Ježdění emhádéčkem mi vadí. Pořád se tam bouchám do hlavy, ty tyče na držení by mohli dělat vyšší.

Murčinková: Jako vysoká rodina jezdíme vanem. Ale nejlepší je koloběžka.

A co třeba běžná postel? Tam se vejdete?

Pastulová: Mám speciálně dlouhou postel i peřinu.

Murčinková: V Senici jsem měla delší postel, tady si vystačím i s normální. Dávat si do smlouvy, že potřebuju pohodlnou postel, to by se asi moc nehodilo. Doma ale máme třeba vyvýšenou kuchyňskou linku. A když si jdou lidi umýt ruce do koupelny, teče jim do rukávů. Babička, která má metr čtyřicet, ani do vany nevyleze.

Pastulová: S tou kuchyňskou linkou to znám. Když tady myju nádobí a bolí mě záda, vždycky si vzpomenu na tu naši vyvýšenou. A když se chci podívat do zrcadla, musím se rozkročit.

Murčinková: Nebo záchody. Tam bývá málo místa na nohy.

Pastulová: Záchody jsou nízko. Naštěstí tam máme v bytě madla, takže se můžu pohodlně zvednout.

Jak se s takovou výškou seznamujete s muži?

Pastulová: Pohybuju se hlavně ve sportovním světě a s tímhle jsem nikdy neměla problém. Sportovci bývají vytáhlí.

Murčinková: Já právě vůbec nejsem zaměřená na sportovce.

Pastulová: Ona je na veterináře.

Chodíte s veterinářem?

Murčinková: To je náhoda a baby si ze mě dělají srandu.

Pastulová: Když ty máš ráda zvířátka.

Murčinková: Mám. A navíc jsem ta žirafa, tak potřebuju veterináře. Je menší a je mi to jedno. Podle mě jde o něco jiného než o výšku. A spíš je to na tom muži, aby překousl, že je menší. Někteří z toho mají komplexy. Měla jsem i přítele, který byl stejně velký. Ale nikdy jsem si podle výšky nevybírala.

Čím se od sebe ještě lišíte?

Murčinková: Na to jsme ještě nepřišly. Ale já mám třeba ráda černou, bílou a šedou barvu. Takovou klasiku. A Kristýna má radši pastelové barvy.

Pastulová: Já jsem spíš na takové ty veselé barvy. Ale zjistily jsme, že máme strašně moc společného.

Murčinková: Obě máme rády kafe, čaj, velké hrnky i olivy.

Kristýna Pastulová

25 let
197 cm
84 kg
velikost bot: 42 – 43
Kariéra: Olymp Praha, Post Vídeň, PVK Přerov
Úspěchy: mistryně ČR i vítězka ČP s Olympem, start na MS

Lea Murčinková

22 let
194 cm
81 kg
velikost bot: 44
Kariéra: Bilíkova Bratislava, Post Vídeň, SK Senica, PVK Přerov
Úspěchy: mistryně SR se Senicí

Tihlář a jeho 173 cm: Aspoň, že nemám metr dvacet

Přerov | Je jednou z největších opor přerovského hokejového týmu. Tedy svými výkony. Vzrůstem naopak patří Radek Tihlář k nejmenším v dresu Zubrů. Kvůli svým 173 centimetrům a váze lehce přes šedesát kilogramů ale skvělý gólman neběduje. I když pár nelichotivých přezdívek schytal.

„Když jsem přešel do mužů, nejdřív mi říkali Přerostlej šesťák a pak Oteklá páteř,“ vzpomíná Tihlář. Ovšem spíš než s výškou to souviselo s jeho váhou. „Všichni kolem měli k devadesáti kilům a já asi pětapadesát,“ vypráví olomoucký odchovanec, jemuž se už dávno říká Banán.

Podle něj výška brankáře souvisí s tím, co provádí mezi tyčemi. „Třeba Tomáš Vokoun díky svým rozměrům spoustu situací ustojí, Lukáš Mensator naopak mnohem víc využívá rozklek a chytá na ledě,“ nabízí postřehy Tihlář.

Tělesné rozměry a hráčova mrštnost se sice ovlivňují, ovšem gólman vyvrací ukvapené závěry. „Vzhledem ke své výšce a váze bych mohl být pohyblivější,“ připouští devětadvacetiletý gólman. Zná prý spoustu brankářů, kteří jsou vyšší a daleko pohyblivější než on. Souvisí to s tréninkem.
Jako nějaký výrazný handicap svých 173 centimetrů nevnímá a reaguje se svým pověstným smyslem pro humor. „Jsem rád, že nemám třeba metr dvacet,“ směje se brankář. Zároveň přiznává, že nějaký ten centimetr navíc by rozhodně bral. „Optimálně bych to viděl na něco přes sto osmdesát,“ uzavírá vtipálek Tihlář.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!