Mám pocit, že vstupuji do improvizované mešity. Postavy v bílých kimonech zaujaly pozice v kleče a občas do ticha jedna z nich vykřikne: „Seisa, Mokuso!“
Je půl osmé ráno a v tělocvičně v Borotíně u Tábora začíná trénink karatistů. Celorepublikové soustředění tu pořádá Karate -P - klub Tábor.
„Takhle se před každým tréninkem koncentrujeme. Podobný rituál dodržujeme i na konci lekce. Zdravíme úklonem místo, kde jsme cvičili, a potom trenéra,“ vysvětluje táborská karatistka Petra Kanovová.
I z dítěte je učitel
Tělo bojovníka prý musí být pružné. „Všichni se musí rozhýbat, aby mohli v další fázi cvičit naplno,“ říká táborský trenér Josef Pěknic. Následují cvičební sestavy. Vede je trenér Jiří Fencl z Českých Budějovic. „Jsou tady lidé z celých jižních Čech a jeden až z Frýdlantu. Karate je i o setkávání lidí, kteří se mu věnují. To všechny stojí čas, ale přináší povzbuzení a chuť do práce ve sportu i v osobním životě,“ dodává Pěknic.
Karatisté jsou v tělocvičně seřazení podle barvy pásu. Žlutý znamená osmé kiu, tedy druhou nejnižší úroveň. Jsou jím opásaní ti nejmladší. Vyčnívá mezi nimi ale Libor Kovařík, dvaačtyřicetiletý podnikatel z Tábora. V některých sestavách dokonce opisuje pohyby od kolegů tak o generaci mladších. Do kroužku Karate pro život chodí necelý rok. „Jsem na začátku, ale cvičení mi pomohlo. Přestala mě bolet záda, jsem pohyblivější, duševně vyrovnanější a zvýšila se moje koordinace i schopnost soustředění,“ popisuje.
Souhlasí s ním i Vladimír Novotný, třiatřicetiletý zaměstnanec táborské lékárny. Má zelený pásek a přiznává, že je také pořád nováčkem. I v porovnání s dětmi. „Jejich cvičení působí jakoby automaticky, dokážou se lépe soustředit. Dospělým trvá déle, než se oprostí od problémů, které mají v soukromém životě,“ myslí si Novotný. To je podle něj další přínos karate. Maximální koncentrace na cvik prý člověku pomáhá odbourat agresi a najít rovnováhu.
Barvy nehrají roli
Ani jedno letní soustředění v Borotíně nevynechal český reprezentant Radim Havrlant z Tábora. Obdivuje všechny, kteří se do bojového sportu pouštějí v pozdějším věku. „Nemají se za co stydět. Rád jim pomůžu, stejně jako těm nejmladším. V karate nejde jen o to být nejlepší, zájem o něj přináší pocit, který všechny spojuje,“ uzavírá Havrlant.
