Brňané říkají hlavnímu vlakovému nádraží „rola“. A skutečně, na nádraží se nepřetržitě roluje. Redaktor Sedmičky zde sledoval tři dny každodenní život a zaměřil se především na postavičky, které v jeho okolí žijí. Přicházejí tam brzy ráno a vytratí se mnohdy až pozdě v noci.
Asi největší „nádražní stálicí“ je osmapadesátiletý bezdomovec František. K jeho oblíbeným místům patří východ z nádražní haly. Když venku prší nebo poletuje sníh, schová se pod střechu podchodu a lehne si k eskalátorům. Lidé ho obcházejí obloukem. Je totiž cítit na metry daleko. „Nemyl jsem se několik týdnů. Nemám ani kde. Do Armády spásy v takovém stavu nemohu, nepustí mě tam,“ vysvětluje František.
Pár dní před Vánocemi teploty spadly hluboko pod bod mrazu a Františkovy vlhké šaty pokryl led. Tvář mu zčervenala a opuchla stejně jako rukavicemi nechráněné ruce. Na Františkovi je asi nejzajímavější fakt, že nežebrá. Nikdy nejde za člověkem, po kterém by chtěl drobné nebo cigarety. Opřený o budovu nádraží čeká. Na smilování kolemjdoucích, kteří přetrpí jeho nesnesitelný zápach a do špinavých a mrazem popraskaných rukou dají minci. Nebo kus nedojedené potravy.
Problém s bezdomovci, kteří se pohybují hlavně v areálu nádraží, má podle vedení Českých drah vyřešit bezpečnostní agentura. Ta by lidi bez střechy nad hlavou vykazovala pryč. Projekt by měl začít v roce 2010. „Ochranku chceme dát na velká nádraží a železniční uzly. Nejen do Brna, ale i do Prahy, Ostravy či Plzně. Výběr měst teprve upřesňujeme,“ říká mluvčí Českých drah Radek Joklík. Už nyní dráhy podle něj posílí ostrahu vybraných nádraží.
Na zajímavé osůbky narazí lidé téměř každý den i v podchodu, který spojuje železniční stanici s obchodním domem Tesco v ulici Dornych. Přes den tam potká minimálně dvě postavy, které mlčky stojí a v rukou drží barevné časopisy. Probuďte se! a Strážná věž. Měsíčníky, které do Brna vozí jehovisté až z tiskárny v Německu.
Jedním z kamelotů, který oba biblické časopisy nabízí, je sedmasedmdesátiletý Tatevik Hayan. Je slepý a do podchodu ho každý den přivedou jeho děti. „Kdo chce, ten si Strážnou věž a Probuďte se! vezme. Časopis je zadarmo, ale někteří lidé mi dávají peníze. Beru to jako dar,“ říká Hayan. Jestli je jeho každodenní stání v chladu smysluplné, neví. „Postavily mě sem mé děti. Ráno mě do podchodu dovedou a odpoledne si pro mě zase přijdou. Dělám dobrou věc,“ věří Armén, který toho moc nenamluví.
Nemluvná je také cizinka, která v podchodu sedí s nemluvnětem. „Nerozumím,“ odpoví na dotaz Sedmičky, proč s tak malým děťátkem sedí na mramorové zemi. Stovky lidí, kteří procházejí podchodem, jí nevadí ani při kojení. Imunní vůči její přítomnosti jsou ovšem i policisté. „Ta paní tu vysedává už nejméně tři čtvrtě roku. My s ní nemůžeme nic dělat. Vykázali jsme ji, ale ona se ani nehne,“ říká jeden z policistů monitorující dění v podchodu.
Bosé dítě na mrazu
Strážníci se ale snaží bezdomovce a žebráky z podchodu vystrnadit. Zvlášť, když na prochladlé zemi leží s malými dětmi. Těsně před Štědrým dnem například lidé strážníky upozornili, že na zemi sedí muž se spícím dítětem a žebrá.
„Muž měl u sebe v klíně spící až bezvládné dítě bez zimních bot. Protože si strážníci mysleli, že o čtyřleté dítě otec řádně nepečuje, požádali třiadvacetiletého muže, aby dítě probudil,“ popisuje mluvčí brněnských strážníků Denisa Kapitančiková jeden ze zásahů v podchodu.
Muž z Rumunska se snažil dítě probudit tak, že s ním třepal a snažil se ho udržet na nohou. Chtěl strážníky přesvědčit, že nespí. Dítě se probudilo, zavrávoralo a okamžitě upadlo znovu do spánku. „Mělo rozšířené oční zornice. Hlídka si myslela, že dítě je pod vlivem drog a přivolala lékaře. Ve stejnou chvíli přišla na místo dvacetiletá matka dítěte s dalším svým dvouletým potomkem. Přivolaný lékař děti vyšetřil a řekl, že obě děti jsou v pořádku. Matka dětí navíc s dalším vyšetřením nesouhlasila, a tak strážníci odešli,“ doplňuje Kapitančiková.
Většina lidí chování cizinců, kteří k žebrání zneužívají vlastní děti, odsuzuje. „Nelíbí se mi to. Ty děti jsou chudáci. Rodiče přijeli do Brna odkudsi z tramtárie a myslí si, že si ležením na zemi vydělají. Klidně mohou jít umývat nádobí. Třeba k Vietnamcům do bistra,“ myslí si například Jindřich Tomek. Přivydělat se ale dá v okolí hlavního nádraží celkem snadno. Svědčí o tom lidé, kteří tam rozdávají letáky a nabízejí nejrůznější zboží. Peníze k důchodu si v podchodu vydělává například starší prodejce per na potírání pečených mas. „Jsou to pravá pera z domácích hus. Malé stojí třicet korun, větší je o desetikorunu dražší,“ říká důchodce v kovbojském klobouku, který nechce prozradit své jméno. Za den prodá několik per. „Mám sice pěkný důchod, ale tohle mě baví. Doma bych se nudil,“ dodává muž.
Do Brna přijíždí denně desítky tisíc lidí. Ti, kteří jsou po cestování vlakem hladoví nebo žízniví, využívají služeb početných rychlých občerstvení. K těm nejtradičnějším patří kiosek na pátém nástupišti. I tam se najdou figurky, které tam postávají každý den.
„Dám si dvě piva a valím na vlak,“ plánuje například dvaačtyřicetiletý muž, který je profesí malíř-natěrač. Své jméno říct nechce. Kvůli tomu, že si dvě lahvová piva dává i před příchodem do práce. „Ráno je zazdím ještě malým rumem. To musí být. Kdybych neměl trošku v hlavě, v práci bych nevydržel. Ani v tom bordelu, co je všude kolem,“ vysvětluje muž pravidelný přísun ranního „vyprošťováku“. Pít pivo v době, kdy je venkovní teplota kolem minus sedmi stupňů Celsia, mu nevadí. „Za prvé tu stojí pivo jen čtrnáct korun. A za druhé je v tom mrazu extra vychlazené. Už jsem si na to zvykl. Dokonce nevím, co je kašel a rýma. Je to jakási prevence proti všem chorobám a hlavně prasečí chřipce, která v Česku řádí,“ vychvaluje řemeslník studené lahvové pivo.
Stejně jako dvaačtyřicetiletý natěrač, pijí levné pivo a lidové kořalky mnozí další. Všichni do Brna za prací dojíždějí. Většinou velmi brzy, a tak je modrý kiosek na pátém nástupišti už od pěti ráno obklopen věrnými štamgasty, kteří do sebe ve stoje nalévají chmelový mok.
Hladová okna
Zkrátka nepřijdou ani lidé, které trápí hlad. Prázdný žaludek nejčastěji zaplní u asijských bister. Těm se mezi Brňany říká „hladový okýnka“. Název je odvozený od otvorů, kterými prodavači podávají svým vyhladovělým zákazníkům gyros v housce, smažené nudle, párek v rohlíku nebo kung-pao.
V noci mají skoro stejnou tržbu jako přes den. Převážně mladí lidé vracející se z diskoték či klubů totiž touží ukojit své chuťové buňky nezdravou, ale vydatnou stravou. „Když je druhý den sobota nebo neděle, jsou tu v noci fronty. Tržba za noc je zhruba deset až patnáct tisíc korun,“ vypočítává Anh Tran Hoang, majitel asijského bistra v Nádražní ulici.
Na nádraží se sice žít nedá, ale dá se na něm docela obstojně přežívat. „Rola je jako manželka po třiceti letech. Někdy ji člověk nemůže vystát, ale rád se k ní vrací. Kdyby nádraží nezpestřovalo to dění okolo, byla by v Brně nuda,“ hodnotí nádražní život Miloslav Šimsa, jeden ze stálých „zákazníků“ pivního kiosku na pátém nástupišti. A jakmile vypustí do světa své moudro, zhluboka se napije. Rychle, aby mu náhodou neujel vlak.
Co si myslíte o postavičkách brněnského nádraží vy? Napište nám na redakcebrno@mf.cz
