Kdy si konečně přestaneme stěžovat?

Během poslední doby jsem zaznamenal jeden pozoruhodný fakt. Při rozhovorech se zajímavými osobnostmi, které žijí delší dobu v zahraničí, jsme společně narazili na jeden ne zrovna lichotivý povahový rys českého národa.

Ať už to byla světoznámá architektka Eva Jiřičná nebo v tomto čísle česko-finská klavíristka Lucie Niemelä či jiní, všichni se shodli na jednom. Že my Češi si neustále na něco stěžujeme.

Když se nad tím zamyslíme, přijdeme na to, že keců dokážeme opravdu vyprodukovat neomezené množství. Obzvláště po hospodách, ale i na rodinných oslavách. Anebo v práci, při četbě ranních novin, u televize. A kdoví, kde ještě. Možná úplně všude. Nejvíce spíláme politikům, protože oni můžou přece za všechno. Za všechen ten marasmus, který žijeme. Přitom celá politická scéna je pouze odrazem našeho národa.

Navíc z vlastní zkušenosti víme, že protesty stejně k ničemu nakonec nevedly. Všechny povedou jen k upevnění stávajícího systému a k posílení toho, kdo ony protesty vyvolal.

Obecně totiž platí, že ten, kdo proti něčemu protestuje, obyčejně sám po tom touží. Jen ho štve, že není u toho.

Demokracie není dokonalá, ale je to nejlepší systém, který dokáže naše současná úroveň vědomí zvládnout.

Pokud chceme tedy něco změnit, musíme úplně jinak. Začít sami od sebe.

Třeba tím, že si přestaneme na cokoliv stěžovat, co říkáte? A převezmeme zodpovědnost sami za vlastní život a nebudeme ze svých vlastních problémů obviňovat své okolí.

Protože onen egoismus v nás živí celý systém, kterému spíláme. Když budeme méně egoističtí a půjdeme dovnitř sebe, tak se automaticky změní i naše okolí. Svět jen odráží to, co je v nás.