Šedesát let uplnynulo od chvíle, kdy nehoda lokomotivy a osobního vlaku poslala dvanáct lidí do nebe. Dalších čtyřiatřicet utrpělo zranění. Pamětníci mají dosud krvavou scénu před očima a o nehodě mezi Stvolínkami a Kravařemi u České Lípy mluví jako o jednom z největších vlakových neštěstí u nás.
Ve středu 8.srpna to budou čtyři roky, kdy rychlík ve Studénce narazil do mostu, který se sesunul k zemi těsně před ním. Tuhle tragédii má dosud v paměti většina lidí.
Neuběhlo totiž tolik času a navíc o nehodě bylo slyšet ze všech stran. Televize, rádia, noviny i internet byly podrobnostmi o nehodě plné. U Studénky zemřelo osm lidí, pětadevadesát se jich zranilo.
Není podstatné, že o prvním neštěstí v Česku téměř nikdo nevěděl. Ani není třeba pátrat, jestli tehdejšímu režimu by železniční tragédie pokazila image, nebo to jen nepovažovali za zprávu, která je pro zbytek republiky důležitá. Mnohem zajímavější je to, že údajné viníky neštěstí u Stvolínek odsoudili už dva měsíce po nehodě. Ortel vyřkl soud nad čtyřmi lidmi, několika dalším udělil pokutu.
To pozůstalí po obětech tragédie u Studénky a ti, kteří se tehdy zranili, budou čekat na odsouzení viníků roky. Obžalovaných je deset. Právníci i advokáti to vysvětlují tím, že jednak mají hodně práce a další případy a jednak je nutné vyslechnout desítky cestujících a svědků. Až soudce vyřkne poprvé rozsudky, zcela jistě se obvinění odvolají a celý kolotoč se rozjede znovu.
Otázkou tedy je, proč to před šedesáti lety šlo tak rychle. Jestli je to jen tím, že v motoráčku bylo méně lidí. Nebo jen režim tehdy potřeboval ukázat, že umí jednat? A je opravdu nutné vyslýchat všechny cestující z rychlíku, když podstatné je, že most se senusul k zemi kvůli špatným podpěrám?
