Zhruba dvanáct vteřin stačí Martinu Richtovi, aby vyběhl ze stanoviště, zapojil tři hadice do rozdělovače a rozmotal je do délky šedesáti metrů. V požárním týmu Neplachovic na stejném postu soutěží už deset let. „Stejně jako mé bratry i mne přivedli k požárnímu sportu rodiče. I když to není zvlášť populární sport, beru jej jako každý jiný. Kombinuje dovednost a rychlost v napínavých zápasech,“ popisuje Richta. Neplachovičtí patří k nejsilnějším družstvům v kraji a svou krasojízdu moravskoslezským pohárem prokládají starty v extralize. „Už nejsme nejmladší, přesto se v extralize držíme na čtvrtém místě. Na moravskoslezský pohár pořád stačíme. I když ještě zbývají dvě soutěže, tak máme na druhého v pořadí takový náskok, že nás není možné doběhnout, bez ohledu na to, jak dopadneme,“ doplňuje Richta, který si nejvíce váží celkového vítězství ve vůbec prvním ročníku poháru v roce 2003. Ani v požárním sportu však není nic zadarmo. „Připravujeme se od jara do podzimu minimálně jednou týdně. Ze začátku, když ještě nejsou soutěže, tak se trénuje přes víkend a jednou přes týden. Později už se o víkendech závodí, takže vylepšovat se dá jedině ve všední dny,“ líčí Richta.
Trochu jako manželství
Hasičská družstva mají tréninky o něco obtížnější než většina jiných sportů. Musí si totiž připravit vybavení a také mít dostatečný prostor. „Vypadá to tak, že se sejdeme, vše odvezeme na tréninkové hřiště, tam se tak hodinu rozcvičujeme, protahujeme a ladíme nářadí. Potom si dáme tři až čtyři soutěžní pokusy a jdeme domů,“ vysvětluje Richta. Aby se neplachovický tým dokázal tak dlouho držet na špičce požárního sportu, nesmí mu chybět stabilita. „Každé družstvo musí uzrát a pak je podávání stabilních výkonů rutina. Je to jako manželství. Potkáváme se často a musíme si na sebe zvyknout. Nemá cenu vyčítat si každou hloupost. Pokud někdo něco zkazí, tak to neudělal schválně, takže moje kritika mu určitě nepomůže. Navíc přístě můžu zkazit útok já,“ podotýká Richta.
