Když pivo stálo 2,50. A lidé brali tři tisíce | E15.cz

Když pivo stálo 2,50. A lidé brali tři tisíce

Mnoho lidí s láskou vzpomíná na rok 1989, kdy bochník chleba stál čtyři čtyřicet místo současných třiadvaceti korun. Statistiky ale ukazují, že tehdy nebylo lépe.

Podle Českého statistického úřadu si mohl před dvaceti lety obyvatel Československa za průměrný plat koupit 720 kilo chleba. Dnešní průměrná mzda vystačí na 1028 kilogramů chleba. Na Škodu Favorit bylo potřeba pětadvacet průměrných platů. Na současné nejčastěji prodávané české auto Škoda Fabia vydělává průměrně zaplacený zaměstnanec deset a půl měsíce.
Předlistopadové ceny tedy podle statistiků byly pro spotřebitele jen psychologicky přijatelnější. Pokud měly nějakou výhodu, byla to jejich neměnnost a to, že byly ve všech obchodech zhruba stejné. „Moje sestra emigrovala v sedmdesátých letech do Kanady. Když v roce 1990 přijela poprvé domů na návštěvu, šly jsme spolu nakoupit a ona se mi rozplakala v samoobsluze s plnotučnou hořčicí v ruce. Dojalo ji, že je pořád ve stejném kelímku a že měla pořád stejnou cenu, na kterou si patnáct let pamatovala,“ říká Věra Kochmanová.
Na nakupování se změnilo především to, že většina nákupů se domů nosila v taškách a nevozila autem ze supermarketů. Tehdejší síť prodejen potravin byla značně hustší. V každé pardubické čtvrti fungovalo několik samoobsluh a obchodů, kam se chodilo nakupovat. „Pořád jsem nosila nákupní tašky. Ve všední den jednu nebo dvě a před Vánoci nebo prodlouženým víkendem jsem zvládala i čtyři. Auto jsme sice měli, ale jet s ním na nákup do stejné čtvrti, ve které bydlíme, to nikoho ani nenapadlo,“ říká Jana Valentová z Pardubic.
Konec osmdesátých let byl v Pardubicích stále dobou, kdy se zákazníci přizpůsobovali obchodům a ne obchody zákazníkům. „Kvůli nákupům potravin měl můj den pevný řád. Z práce jsem jezdila nejkratší cestou do naší samoobsluhy na nákup. Kdybych tam přišla po čtvrté nebo páté hodině odpoledne, tak už jsem ten den mohla být bez chleba nebo bez mléka,“ říká Hana Janotová.
V roce 1989 už byly potíže s plánovaným zásobováním základními potravinami minimální. Chléb nebo cukr mizely z regálů samoobsluh jen výjimečně. Zato nábytek, auta nebo elektronika, to se muselo shánět.
Vysněné zboží se často nedalo koupit jenom tak. Na nábytek se stály často i několikadenní fronty, ve kterých se lidé střídali a nocovali v nich. „Dneska už to skoro nikdo nechápe, ale čekal jsem nepřetržitě čtyřicet hodin na sedačku. Měl jsem na to dovolenou a manželka tam za mnou nosila kastrolky s nudlovou polévkou a gulášem, abych to vydržel. Mrzelo mě, když jsme sedačku po sedmnácti letech vyměnili,“ vzpomíná Karel Janota.
Naplněním snu o spotřebě byl nákup kosmetiky, luxusní konfekce nebo potravin v Tuzexu. Pardubice si na svůj Tuzex na Karlovině musely počkat až do poloviny osmdesátých let. Do té doby se na krátké výlety do světa konzumu za tuzexové bony jezdilo do Hradce nebo do Prahy.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!