Když předčítám své knihy, Němci mají chuť podívat se do Prahy

Své detektivní příběhy píše Helena Reich německy, ale odehrávají se v Praze. Podobné je to i s ní.

Narodila se v Česku, ale žije v německém Stuttgartu. Nedávno vydalo nakladatelství Mladá fronta její detektivku Mokrý hrob. Vyšetřovatelé v ní pátrají po osudu ženy, jejíž mrtvé tělo po čtvrt století vyplavila voda.

Proč jste se rozhodla děj Mokrého hrobu i dalších románů zasadit do Česka, a hlavně do Prahy?

Jedním z mnoha důvodů je to, že chci povzbudit zájem o svou rodnou zemi. Udělat Česku „reklamu“. Myslím, že se mně to docela daří. Aspoň lidé, kteří byli na čtení mých knih, říkají, že dostali chuť se sem jet podívat.

Kde jste pro novou knihu vzala inspiraci?

Inspirací pro Mokrý hrob byla povodeň v roce 2002, která skutečně vyplavila rakve v metru. Tehdy jsem s rodinou žila v Praze a pracovala na volné noze pro The Prague Post. Chtěla jsem o tom napsat článek, ale nikdo, s kým jsem o tom mluvila, nechtěl, abych ho citovala, takže článek nikdy nevyšel. Protože se mi záhada rakví z metra moc líbila, tak jsem si to trochu upravila. Do jedné rakve jsem si vymyslila mumii a udělala z toho detektivku.

Prý mají zájem o tento příběh a další díly z chystané trilogie i filmaři.

Ano. Česká produkční firma Luxor Film koupila opci na filmová práva Mokrého hrobu a producent Borek Severa to chce natočit pro českou a německou televizi.

Další díl vaší detektivní trilogie, který se jmenuje Andělův případ, vyjde ve druhé polovině letošního roku. Také se odehrává v Praze?

Ano, inspirovala jsem se legendami o magické Praze a záhadném Voynichovu rukopisu, který kdysi dávno vlastnil Rudolf II. Dodnes ho nikdo nerozluštil. Navíc mu chybí několik listů. A o Praze píšu i knížku pro děti.

O čem bude?

Je to příběh o jednom strašidle, které se prý objevuje někde na vltavském nábřeží. Trochu jako detektivka pro děti, ale samozřejmě bez vraždy. Hrdinové jen hledají staré kosti a seznamují se s Prahou.

Už máte napsaný i třetí díl?

Nechci moc prozrazovat, když to ještě není hotové. Bude to mimo jiné o tom, co se může stát, když někdo něco slyší, špatně tomu rozumí a něco si domyslí. Někomu to řekne, o kom neví, že v tom má prsty, a ten zase na základě té ne úplně správné informace začne jednat, což způsobí další omyly, které jiným lidem nadělají velké potíže, a někoho to stojí život… Nebo by se dalo říct zkráceně, omyl je noc mysli a past nevinnosti.

Mají vaši hrdinové detektivní trilogie, kriminalisté Anděl a Nebeský nebo novinářka Larissa, nějaký reálný předobraz?

Ve smyslu konkrétního člověka určitě ne. Spíš by se možná dalo říct, že jsem si vypůjčila některé rysy či charakteristiky jednotlivých lidí, které jsem pak rozdala různým postavám.

Kolik dáváte do svých knih „sebe“?

Žádný autor není robot. Nevím, jestli existuje někdo, kdo by byl schopný psát a úplně se z toho vynechat. Lidé, kteří mě znají, v mých knihách určitě nacházejí věci, které se jim zdají povědomé, ale rozhodně žádná postava není ve všem moje alter ego.

Chystáte ještě nějakou další knihu?

Nejdříve musím dopsat třetí detektivku, která má v Německu vyjít v srpnu. Bude se německy jmenovat Reinen Herzens, to je česky S čistým srdcem. No, a potom… Určitě budu dále psát o Andělovi a jeho přátelích. Mám další nápady, takže asi nezůstane u trilogie, ale taky mám dvě další detektivky. Budou trochu jiné.

Když se vaše příběhy odehrávají v Praze a vy jste původem Češka, proč píšete německy?

To má jednoduchý důvod, rodiče se mnou odešli v roce 1969 do Německa, když mi byly čtyři roky. Nikdy jsem tedy nechodila do české školy. Sice jsme doma vždycky mluvili česky a já tak mluvím i se svými dětmi, ale nikdy jsem se češtinu neučila psát. Umím česky číst, ale obávám se, že bych knihu česky nenapsala. Moc mě to mrzí, protože bych to velmi ráda uměla.

Kontrolujete české překlady? Míváte pocit, že byste něco přeložila lépe?

Kontrolovat není správný výraz. Četla jsem překlady, protože mám skvělou překladatelku, Michaelu Škultéty, které vůbec nevadilo, že jsem si je chtěla přečíst, než knihy vyjdou. Ale ani náhodou si nemyslím, že bych to přeložila lépe než ona. Odvedla skvělou práci, perfektně se strefila do atmosféry knihy a způsobu, jak protagonisté mluví.

Jsou vaše knihy úspěšnější v Česku, nebo v Německu?

To se ještě ukáže. Doufám, že v Česku budou aspoň stejně úspěšné jako v Německu.

Liší se nějak čeští a němečtí čtenáři?

To je dobrá otázka. Někteří němečtí čtenáři měli trošku potíže s českými jmény. To čeští čtenáři určitě mít nebudou.

Rozumí Němci českým reáliím?

Sice už je skoro dvaadvacet let po revoluci a hodně Němců jezdí do Česka, ale myslím, že „české reálie“, jak to nazýváte, moc neznají. Má to několik důvodů. Jednak jazyk, a pak je navíc Česko malá země, která více než čtyři desetiletí pro západní Evropu skoro neexistovala.

Pro koho píšete?

Píšu pro takového čtenáře, který má rád napínavé detektivky, při kterých nemusí vypnout mozek a netouží po tom, nechat se na každé druhé stránce vystrašit nějakými více méně nesmyslnými krutostmi. Píšu detektivky, které bych sama ráda četla, tedy zajímavé a napínavé, ale tak, abych je mohla číst večer sama v posteli a nemusela se bát zhasnout.

Snažíte se oslovit spíše ženy, nebo muže?

Píšu pro ženy i pro muže. Nerada bych to dělila, zdá se mi to nesmyslné.

Chtěla jste být spisovatelkou už od dětství?

To asi ne, tedy nikdy jsem o tom tak nepřemýšlela. Velmi dlouho jsem chtěla studovat medicínu. Je ale pravda, že jsem si odmalička ráda vymýšlela příběhy. Jen jsem si je nikdy nezapisovala. Hrozně ráda čtu a myslím, že umím celkem dobře vyprávět. Tak to nakonec asi není velké překvapení, že jsem se přes žurnalistiku dostala k psaní knih.

Hodně jste se zajímala také o homeopatii (alternativní léčebná metoda – pozn. red.). To ale s psaním moc nesouvisí.

Přístup k věci je v obou oborech podobný: v homeopatii i při psaní detektivky máte na začátku spoustu nesouvislých nitek – v homeopatii to jsou příznaky pacienta, v detektivce stopy – a hledáte tu jednu rudou nitku, která vás dovede ke správnému léku pro pacienta a k vrahovi.