Kolotoč roztáčí ve čtyřiceti metrech

Nejméně deset pokolení Habichů dědilo kolotoče z generace na generaci. Civilní povolání dodnes nikoho z rodiny nezlákalo.

Z názvů jako destroyer, power trip nebo extreme nepoznáte, co to je. Rozhodně ne klasický řetízák, kolotoč, houpačky nebo lochneska. Čtyři nové atrakce přivezl František Habich druhý červnový víkend na slavnosti do Písku. „Byl jsem pětkrát za sebou. Hlava se mi netočí, žaludek je dobrý. Ještě bych snesl větší adrenalin,“ popisuje třiadvacetiletý David Plíšek z Písku zážitek na extreme - kyvadlovém kolotoči, z kterého je mnohým zle už při pohledu z chodníku.
Jedna jízda trvá tři minuty. Na extremu a kolotoči, který lítá na čtyřicetimetrovém stožáru, stojí šedesát korun, na destroyeru padesát a po strašidelném zámku pětatřicet. „Nedáváme přemrštěné ceny, i když letošní sezona nezačala kvůli špatnému počasí zrovna dobře,“ říká František Habich.
Lunapark je celý jeho život. „Převzal jsem ho po otci, a tak to chodilo nejmíň deset generací. Tenkrát ještě kolotoče převáželi s koňmi. Na elektriku nic nefungovalo. Kdo se chtěl svézt o pouti na kolotoči, musel dvakrát tlačit, aby svezl ty ostatní, a pak měl teprve jednu jízdu zadarmo,“ vzpomíná.
Písek je pro rodinu Habichů srdeční záležitostí. „Máme tři syny. Františka, Václava a Bohuslava. Václav se v Písku narodil a nejstarší si tam našel dívku. Nikdo z rodiny nehledal civilní povolání,“ chlubí se otec.
V sezoně pakují a vybalují každý víkend. Extreme musí smontovat tři lidé a trvá jim to skoro dva dny. „Jezdíme stále stejné štace, neodmítáme ani menší vesnice, když je třeba, tak se rozdělíme,“ říká Habich.
Zimoviště v Českých Budějovicích si Habichovi užijí necelé čtyři měsíce. Je to čas na opravy, údržbu a generálky. „Vyjíždíme v březnu na Matějskou pouť do Prahy a tam začínají první technické prohlídky, bez nich by nám nedovolili nic spustit. V sezoně za námi přijíždějí kontroloři přímo na štace s kufrem plným měřidel. Všechny atrakce jsou navíc pojištěné,“ ujišťuje Habich. Sezona lunaparku končívá v listopadu v Budějovicích. „Někdy vyjde, někdy ne, ale živí nás to,“ dodává.