Když se řekne U-klub, musí se jedním dechem dodat Mňága a Žďorp. Valašskomeziříčská kapela jezdí do studentského klubu pravidelně už dvacet let. Zpěváka Petra Fialu navíc s městem pojí vzpomínky na studia. O tahácích na zkoušky z estetiky, ale i o běhání a moderování se šestačtyřicetiletý zpěvák a textař rozpovídal při nedávné návštěvě U-klubu.
Mňága je s U-klubem spojená už řadu let, koncertujete tu pravidelně. Vzpomenete si na váš úplně první koncert v Účku?
To bylo v roce 1991 a dokonce o tom koncertu vyšlo několik článků, protože tehdy lidé zaplnili klub a dalších dvě stě fanoušků stálo venku. Pamatuju si, že jsme si vystřihli článek s titulkem Mňágománie, to jsme si řekli: Téda, dobrý!
Zavítáte občas do Olomouce jen tak, jako turista?
Kupodivu jo, to město je úžasné. Navíc mám k němu vztah, chodil jsem tu do školy a natáčel desku. Když mám čas, tak do Olomouce zajedu i s dětmi, motáme se po městě nebo zajedeme do zoo na Svatém Kopečku.
Už jste zmínil školu. V Olomouci jste studoval filmovou vědu. Považujete se za experta, nebo jste spíš běžný filmový divák?
Mám rád klasické filmy a stejně tak se občas rád podívám na nějakou pakárnu. Ale škole jsem vděčný za to, že mě donutila učit se na zkoušky z literatury a napsat si obrovský tahák na zkoušku z estetiky. Díky tomu, že jsem z něj opisoval, tak jsem pak dostal jedničku, na rozdíl od ostatních, kteří se to snažili poctivě naučit. Což fakt nešlo.
Vaše poslední album Takže dobrý vyšlo dva roky po předchozím Na stanici polární. Dvouleté rozestupy přitom poctivě dodržujete. Jak velkou to dá práci?
V začátcích to dokonce bylo tak, že co rok, to deska, tehdy jsme to fakt valili. Ten dvouletý cyklus je daný tím, že už jsme starší, máme svoje rodiny a scházíme se míň. Ale nové písničky musíme mít, nechci, aby se z nás stal vlastní revival. Z komerčního hlediska jsou dva roky tak akorát. Vydáme desku, uděláme k ní šňůru a pak začneme pomalu chystat další.
Jak se stavíte ke stahování muziky? Nemrzí vás, že klasická cédéčka jsou už víceméně z módy?
Co bude s muzikou, to se stane proto, že to tak lidi budou chtít. Neřeším, jestli je to správně, prostě to tak je. Ale líbilo by se mi, kdyby to tak fungovalo i ve všem ostatním. Že bych přišel do obchodu, vzal si deset rohlíků, dvě mléka, kilo rajčat, pak přišel k pokladně a řekl: Hele, já to vidím na takových patnáct korun, tady je máte. Protože přesně tak to se stahováním muziky funguje.
V televizi uvádíte pořad Ladí neladí. Neměl jste z role moderátora strach?
Když mi Marek Dohnal z ostravské televize volal, že plánují nový hudební pořad a chtějí, abych v něm mluvil, tak jsem váhal jedině kvůli studu. Ale strach z vystupování před kamerou byl nakonec přesně ten důvod, proč jsem do toho šel. Prostě jsem si řekl, že to překonám a zvládnu.
Vloni jste v Olomouci hráli na běžeckém závodu Run-Up. Jaký máte vztah ke sportu?
Jsem těžce pasivní sportovec. Jediné, co mě kdy bavilo, bylo běhání. Léta jsem běhal deset kilometrů denně. Když jsem měl za sebou dva tři „kiláky“ a přestalo mě píchat v boku, tak nastal ten příjemný pocit, kdy člověk ani neví, že utíká.
