Koupání u kláštera bylo jen pro Čechy
Počátky koupališť v dnešním smyslu můžeme v Budějovicích hledat až v první polovině devatenáctého století. Čistota řek tehdy ještě nebyla problém, a tak lidé chodili tam, kde břeh skýtal pohodlný přístup. Oblíbené místo leželo ve Vltavě u Dlouhého mostu a u Krumlovských alejí.
Asi první budějovická plovárna, hodná toho označení, bývala v dnes již neexistujícím mlýnském náhonu blízko vodárenské věže.
Návštěvníkům tu sloužilo několik židlí a stolků k posezení, vždy na jaře se podle údajů z roku 1854 stavěly jednoduché dřevěné převlékárny. Příjemné koupání nabízelo také místo zvané „Pumperhölzl“ na Malši, v prostoru nynější Havlíčkovy kolonie, anebo Mlýnská stoka za hospodou „Na Šlejferně“ na Senovážném náměstí.
Později vznikly „říční lázně“ ve výletní restauraci „U Špačků“, v letech 1877–1888 fungovala plovárna na Malši v zahradě Německého domu a od roku 1897 opět plovárna v náhonu u vodárny. Zejména starší generace vyhledávala kvůli klidnému prostředí městské říční lázně na Krumlovských alejích, kde se na plovoucích vorech nacházelo dvacet kabin k převlékání a ochoz se vstupem do vody.
Národnostní rozpory
Nebyly by to Budějovice, aby se koupaliště koncem devatenáctého století nerozdělila na česká a německá. Zatímco Němci navštěvovali zejména městskou plovárnu u vodárny, Čechům sloužila od roku 1899 sokolská plovárna na jezu za klášterem. Je vidět na mnoha starých fotografiích, ale odehrává se tu i část děje filmu Osud tří srdcí, natočeného v Budějovicích v roce 1928.
Sokolové postupně odkupovali přilehlý ostrov a v letech 1931–1933 na něm vybudovali moderní plovárnu se dvěma železobetonovými bazény. Přinutila je k tomu jednak regulace říčních toků, ale také rostoucí znečištění řeky, které se ostatně stalo počátkem třicátých let také příčinou zániku staré městské plovárny na vltavském náhonu pod vodárenskou věží.
Svá koupaliště měla i zdejší vojenská posádka, a to nejprve na Malši, později na Vltavě pod Dlouhým mostem a před druhou světovou válkou u Velkého jezu. Přírodní, neupravená koupaliště pro veřejnost bývala už koncem devatenáctého století „U Špačků“, pod Dlouhým mostem a na dalších místech.
Na Malák i s dětmi
Po roce 1930 se k životu probouzelo koupaliště u Malého jezu, které si upravovali převážně obyvatelé sousední Havlíčkovy kolonie. V sezoně 1934 se sem přišlo svlažit bezmála osmapadesát tisíc lidí. Vzniklo tu i zvláštní dětské koupaliště.
Druhá polovina dvacátého století rozšířila možnosti letního koupání například o rybník Bagr nebo o koupaliště u Nemanického rybníka.
Zmíněná místa bylo možné využít jen za pěkného počasí, nepočítáme-li otužilce. Koupání pod střechou nabízely v polovině devatenáctého století lázně v Kněžské ulici a od roku 1858 také Merbellerovy lázně, později zvané Ferdinandovy. Ty si získaly značnou oblibu a zůstaly v provozu až do sedmdesátých let dvacátého století.
Mezitím se zrodilo a zase zapadlo několik velkorysých záměrů na stavbu krytých veřejných lázní, například ve zrušeném solním skladu v České ulici (1885) nebo v místech nynější vědecké knihovny (1924). Veřejnost si nakonec musela počkat na moderní krytou plovárnu, vybudovanou na Sokolském ostrově, až do roku 1971. Přibližně ve stejné době však provozovatel uzavřel pro špatný technický stav sousední letní plovárnu (někdejší sokolská z třicátých let), jejíž brány se znovu otevřely veřejnosti po rekonstrukci roku 1993.
