Kulisácké rozjímání nad rýží s cibulí | E15.cz

Kulisácké rozjímání nad rýží s cibulí

Jsou nevšední a je jim třiatřicet. O takových lidech je seriál Generace 77, který Sedmička každý týden přináší čtenářům. Na řadě je Filip Kapusta.

Filip Kapusta má povolání, které voní dobrodružstvím. Je šéfem techniky, tedy vrchním kulisákem, v ostravském Divadle Petra Bezruče. V datu narození má rovnou tři sedmičky, na svět přišel 3. 7. 1977. Kde jinde než v Ostravě.

Zabýval jste se někdy těmi třemi sedmičkami v datu svého narození?

Zkoumal jsem to dlouhá léta. Sedmička je hodně přemýšlivé číslo. Je v něm obrovská spiritualita. Když jsem se asi jako šestiletý kluk hlásil do modeláře, tvrdil jsem jim, že jsem se narodil 7. 7. 1977. Tak jsem byl z těch sedmiček zblblý.

Jak se člověk stane kulisákem u Bezručů?

U mě to bylo hodně oklikou. Jako kulisák jsem začínal ve Stavovském divadle v Praze. Umožnili mi tam dokonce odsloužit si civilní službu. Nádherná vojna, když se člověk potkává s Ivou Janžurovou nebo Pavlem Landovským. Bydlet jsem mohl u kamaráda. Jenže když civilka skončila, pronajal jsem si garsonku. Stála mne šest tisíc. A v divadle jsem bral 5400. Šest stovek chybělo. Nezbylo mi, než se vrátit do Ostravy. Pak jsem nějakou dobu čepoval pivo v klubu Bogota na Stodolní. O místě u Bezručů jsem se dozvěděl náhodou. Šel jsem do divadla za ředitelem a ten mne přijal.

A pak jste se stal šéfem techniky.

To místo se uvolnilo a všichni mne začali přesvědčovat, ať to přijmu. Bránil jsem se, že to nechci, že si rád udělám svou práci, ale ať po mně nikdo nechce, ať ještě někoho organizuji. Chci si život taky užít. Nakonec mne přesvědčili. Tvrdili mi, že jsem ten pravý.

Za normalizace pracovali u Bezručů jako kulisáci třeba fotograf Viktor Kolář nebo výtvarník Stanislav Cigoš. Kdo dělá kulisáckou práci dneska? Stále lidé, kteří tíhnou k umění?

Je to pořád stejné. Kulisáci mají své kapely, píší básně. Další jsou ochotníky, tvoří a režírují hry. Mají za sebou spousty životních cest.

Kulisácký život asi nebude moc štědrý na peníze. Záleží, kdo co potřebuje. Nevydržel bych někde osm hodin u pásu jen kvůli tomu, abych pak třeba mohl jezdit autem. To si raději uvařím pytlík rýže a dám si k tomu tofu nebo jenom cibuli. Jasně, peníze jsou u nás vždycky jen dva dny po výplatě. Pak už ne. Ale kdo si může v práci občas zahrát na kytaru a ještě se k tomu zasmát?

Jste ostravským patriotem? Jak se vám v tomhle městě žije?

Narodil jsem se v Ostravě, vyrůstal v ostravském Zábřehu na periferii. Já i moji kamarádi jsme byli synové ocelářů a ocelářek. To je úplně v pořádku. Můj tatínek pracoval v ocelárně, ale maminka byla kameramanka u Krátkého filmu. Než ho zrušili. Pak jí začaly krušné časy. Ostrava je nádherná v tom, že v ní není žádná zášť. Někdo vám dá po hubě, ale pak vás pozve na panáka.

Máte tady nějaká oblíbená místa?

Když jsem jezdil za maminkou do Krátkého filmu, to mi bylo tak maximálně dvanáct, poznal jsem centrum města. A to jsem si oblíbil. Později, v polovině devadesátých let, mi připadalo, že centrum Ostravy je pupkem světa. Vzpomeňte na všechny ty skvělé, dnes už neexistující podniky. Bzenecká vinárna nebo Černý pavouk.

Chybí vám tady něco? Ne. V Ostravě máme všechno, co potřebujeme. Nejkrásnější věc je přijít k řece a dát si tam cigáro. Jaký je tam klid.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!