* E15: Zatímco většina interpretů je dnes smluvně vázána, aby každý rok přišla s novým albem, Apollo 440 jich za dvacet let vydali pouze pět. Věnujete se mnoha neřadovým projektům. Jak poznáte, že dozrál čas na novou desku?
Alfou a omegou je výstupní kontrola kvality. Hudby dnes vychází příliš mnoho, proto pokud nemáš co říct, je lepší neříkat nic. Dobrým příkladem tohoto přístupu jsou Portishead. Vydali pouze tři alba, aniž by to jakkoli (negativně) ovlivnilo jejich popularitu.
* E15: V aše nahrávky obohatila řada hostujících vokalistů, v průběhu let doznala změn i sestava projektu. Do jaké míry musíte skladby na turné uzpůsobovat té aktuální?
Odjakživa jsme museli průběžně měnit klíč k jednotlivým písním. Je to jednoznačně pozitivní krok, skladby tak zůstávají atraktivní v delším časovém horizontu. Každý, kdo skupinou prošel, byť jako host, zanechal otisk na jejím zvuku, proto si každého vážím jako jeho spolutvůrce.
* E15: Jedna z vašich nejznámějších skladeb je vystavěna na úryvku z písničky amerických V an H alen. V dalších jste ale s ohledem na finanční nároky držitelů práv podobné citace nahradili vlastními nahrávkami identických motivů.
Někdy je nedílnou součástí uměleckého záměru dosadit do postmoderní skládanky jako jeden ze střípků úryvek ikonické nahrávky. Udělali jsme to jedinkrát, připadalo nám důležité mít v Ain’t Talkin’ ’Bout Dub Eddieho van Halena osobně. Anebo alespoň takto, „v zastoupení“. Identický part bych stejně dobře zahrál sám, činím tak ostatně dodnes na koncertech, ale tehdy nám to připadalo jako dobrý nápad. Singlu jsme prodali kopy, ale peněz jsme za něj kvůli právům nikdy moc neviděli.
* E15: Výběr skladby V an H alen nebyl náhodný, na tvrdém rocku osmdesátých let jádro Apollo 440 vyrostlo. Odkud se vzalo zanícení pro elektronickou hudbu? Sotva si lze představit dva vzdálenější tábory,než jakými tehdy byli její příznivci a metalisté.
Kytarová hudba, jakákoli, mi ke konci osmdesátých let připadala ve slepé uličce, potřeboval jsem radikální změnu. Přišla s minimalistickým technem a deskami okolo anglické značky Warp. Obojí mě ze dne na den nadchlo, takhle jsem si představoval budoucnost hudby, proto jsem prodal kytaru a nakoupil mašinky. Naštěstí se od té doby kytarová muzika vrátila v mnoha nových tvarech a podobách a znovu si vydobyla místo na slunci.
* E15: Pro vaše nahrávky je typické množství odkazů ke kinematografii, modernímu výtvarnému umění nebo postmoderní filozofii. Což je jeden z prvků, který charakterizoval populární kulturu osmdesátých let a který později téměř vymizel. Je dnešní pop-kultura tak nezajímavá proto, že jí právě tento rozměr chybí?
Stylistické a estetické hranice mezi žánry a kategoriemi se staly nezřetelnými. Různá křížení a prolínání jsou dnes tak samozřejmá, že o nich ani nemá smysl hovořit. Anebo to alespoň nemá jakoukoli výpovědní hodnotu. Jestli je dnešní pop dobrý, nebo ne, je tedy docela jiná otázka. Smazávání rozdílů je také jedním z důvodů, proč se daleko raději věnuji hudbě k filmům než klasickému psaní písniček.
* E15: O pakovaně jste kritizoval současné pojetí videoklipů, protože většinou pouze zachycují interpreta přednášejícího skladbu. Jaká je budoucnost tohoto formátu?
Nevidím nic špatného na tom sledovat dobrého umělce, jak „dělá svoji věc“. Vývoj technologií vrátil výrobní prostředky zpět do rukou hudebnímu proletariátu: kdokoli může kvalitní video natočit, sestřihat i dodatečně upravit. Spojit hudbu s vizuálním doprovodem nikdy nebylo jednodušší. Potíž tkví v tom, že YouTube je zákonitě pohřbený pod nánosy příšerných pokusů zvěčnit své ego. Toho opravdu nepovedeného je dnes příliš. A to na všech úrovních, čili se znovu ocitáme u kontroly kvality, o níž jsem hovořil na začátku.
Autor je spolupracovníkem redakce
