Stiglitz se po propuknutí krize v USA znovu vrátil k celoživotnímu tématu a jistě ještě tehdy netušil, co tím způsobí. Kniha vlastně jen rozvíjí článek ve Vanity Fair z května 2011 Of the 1 %, by the 1 %, for the 1 %, tedy česky už méně úderně cosi jako Vláda jednoho procenta, jedním procentem, pro jedno procento. Stiglitzovi se v něm kritikou nepřiměřeného obohacování těch nejbohatších Američanů – často například šéfů padlých finančních institucí zachraňovaných penězi daňových poplatníků – povedlo nejen prokázat prohlubující se nerovnost v USA. Navrch se nečekaně stal i duchovním otcem hnutí Occupy Wall Street. Slogan okupantů My jsme 99 procent přímo odkazoval na Stiglitzovu kritiku jednoho procenta.
My jsme 99 procent!
O rok později se Stiglitz pokusil munici pro okupanty v USA, ale i třeba ve Španělsku trochu více ekonomicky podložit. Proto vznikla Cena za nerovnost. Ústřední myšlenka však zůstává: „Bohatí se stávají bohatšími, bohatí mezi bohatými ještě bohatšími, chudí chudšími i početnějšími a střední třída mizí.“ Nikdo nemůže Stiglitzovi upřít dobře podložená data o nerovnosti. Zatímco tři čtvrtiny dětí z 20 procent nejchudších dánských rodin uniknou v dospělosti chudobě, v USA to platí jen pro šest z deseti dětí. Nerovnost není je ve výdělcích. Je i v přístupu ke vzdělání či sociální péči.
Výbušné je ale hlavně Stiglitzovo svědectví ne o nejchudších, ale o těch nejbohatších. A to především v pokrizové době, kdy si všichni museli utahovat opasky: „Procento nejbohatších Američanů získalo 93 procent veškerého přidaného zisku vyprodukovaného v roce 2010 ve srovnáním s rokem 2009.“ Stiglitz ilustruje, že po poválečných dekádách relativního sociálního smíru je společnost čím dál rozdělenější, což lze jedním číslem vyjádřit v poměru 243 ku jedné. To je poměr průměrného ročního výdělku CEO a dělníka v roce 2010.
„Rent-seekers“ aneb vykořisťovatelé
Stiglitz z dat usuzuje, že americký sen o právu každého na své štěstí je dnes už opravdu jen snem. Chudí nemají šanci na mobilitu směrem vzhůru a bohatí už nevytvářejí skutečnou produkci v americké ekonomice, jsou jen „rent-seekers“, dobyvatelé renty (my v ještě nedávno komunistickém světě bychom asi řekli pěkně podle Marxe vykořisťovatelé).
Do chvíle, kdy Stiglitz jen analyzuje nerovnost v USA, se kniha čte jedním dechem. Problém však nastává, když se na konci knihy pokouší o řešení. Poslední kapitola knihy se jmenuje „Cesta vpřed: jiný svět je možný“ a skutečně Stiglitz místo reformy amerického kapitalismu navrhuje rovnou spíše jiný svět. Nerovnost by vymýtil krutě progresivním zdaněním, 70procentní daň z příjmu boháčů mu zjevně přijde v pořádku. Finančnictví by tvrdě zreguloval a CEO by rychle zapomněli na své bonusy.
Kniha Cena za nerovnost je sice propracovanější než původní článek, ale stále jistě v hnutích jako Occupy Wall Street vyvolává tentýž pocit – o tom nemá smysl jednat, za to je nutné vyjít rovnou do ulic.
Joseph Stiglitz: The Price of Inequality How Today’s Divided Society Endangers our Future Nakladatelství: Norton, 2012
