Druhé album skupiny Loveless (1991) patří k nejinspirativnějším momentům devadesátých let. Spolu s nahrávkami Slowdive předznamenalo hranice žánrů jako dream pop nebo shoegaze, sázejících na rozostřený atmosférický zvuk, z jehož závojů se derou písničky bez ostřejších kontur. Shoegaze se stalo jedním z fenoménů uplynulých let, proto je jméno interpreta skloňováno nejen ve všemožných pádech, ale i stylech. Posun k abstrakci se pro mnohé stal východiskem ze zapadávání do stereotypů a zapouzdření.
Takto nabytá popularita se odráží i v recenzích: zavedená média novinku vyzdvihují až nekriticky, jakožto stvrzení mimořádného talentu i jako triumfální návrat, jako by ani záplava desek vycházejících ze stejných kořenů, desek přitom mnohdy odvážnějších nebo stejně vyvážených, v mezičase nevyšla. Ohlas médií „níže položených“ je střízlivější, soustřeďuje se především okolo tématu propojování okrajových proudů s estetikou středního proudu.
V obou případech je zajímavé sledovat zkreslení způsobené nadšením z původní, autentické ostrovní tvorby (bez stop americké inspirace): devadesátá léta zůstávají posledním velkým obdobím „britské“ hudby.
Ale i po odhlédnutí od těchto přesahů – běžnému posluchači zpřístupňuje tvorbu ostatním dávno známou, přijetí alba je navíc „pojištěné“ logem velkého interpreta – zbývá velmi povedená deska. Dle městské legendy se v archivu skupiny nachází několik alb složených a snad i nahraných v období mezi vydáním Loveless a rozpadem souboru o několik let později, případně v šesti letech od jeho obnovení.
Je lhostejné, zda je novinka jedním z nich, výběrem, anebo deskou zcela novou. Funguje i bez nostalgie, jako vkusný, zasněný kytarový pop-rock, vyznívající daleko pozitivněji než starší tvorba čtveřice. Zároveň smazává i stvrzuje mýtus hudebních revolucionářů: na raných nahrávkách naznačené již dávno vytěžili jiní, ale i přesto návrat kapely i její novinka mají opodstatnění.
Autor je spolupracovníkem redakce
