Oproti tomu Tankian na sólové dráze působil, jako by se konečně zbavil kreativních okovů a opět našel ztracený recept na ten správně svůdný pelmel z alternativního metalu, progresivního rocku, jazzu, elektroniky nebo symfonických elementů.
Novinka Harakiri bohužel ukazuje, že do podobné pasti jako kdysi bývalá kapela se nyní dostal i Serj Tankian sám. Ne, nejedná se o uměleckou „sebevraždu“ (název se spíše vztahuje k textům, které se mimo jiné zabývají sebevraždami zvířat), jen jsme od Tankiana zkrátka zvyklí na vyšší úroveň. Kde dříve muzikant s arménskými kořeny překvapoval neotřelým a nápaditým přístupem, propracovanými aranžemi, melodickými nápady, nyní zní v podstatě jako běžná rocková kapela. A není to jen tím, že již na albu nehraje Auckland Philharmonia Orchestra, jako na předchozí desce Imperfect Harmonies.
Harakiri je vlastně Tankianovo nejpunkovější album, co se týká nahrávání. Všechny písně byly napsány na umělcově iPadu, tři z nich byly na něm dokonce zmixovány. U Tankiana, jehož tvorba se vyznačuje komplexním přístupem a košatostí, však takový proces nedává ty nejlepší výsledky. Naopak, Harakiri sice nabízí solidní materiál, ovšem předvídatelně poskládaný z obehraných motivů. Chybí moment překvapení, občerstvení nebo výjimečný záblesk kreativity. Je to stále Tankian, ale jaksi bez jiskry.
Anebo nám Serj připravuje přece jen něco nového. Harakiri má být první částí rozsáhlé tetralogie, která v blízké budoucnosti zahrnuje vydání desek Orca, Jazz-Iz-Christ a Fuktronic. Teprve zasazení do tohoto rámce možná plně vyjeví celou funkci a kontext Harakiri. Je však možné, že se svérázný muzikant utopí ve zbytečné a uspěchané nadprodukci. I tato nejistota je však alespoň nějakým příslibem, že se Serj vrátí v plné síle.
Serj Tankian: Harakiri
Vydavatel: Reprise, 2012
Hodnocení: 60 %
