Lágr. Temná minulost Nové Role

Dnes už jen málo lidí ví o existenci koncentračního tábora v Nové Roli. Nacisté do něj v letech 1942 až 1945 přivedli stovky žen a mužů, a to za jediným účelem. Práce pro tehdejší porcelánku Bohemia, vlastněnou říšskoněmeckou firmou Rosenthal.
Mnozí v lágru zemřeli. Hladem, bitím nebo zastřelením. Ti, kteří přežili, o něm později vydali svědectví. Promluvili o nejsmutnější kapitole v novodobých dějinách Nové Role.
„Často nás týrali a tloukli silnou holí. Bock zmrzačil pažbou pušky Polku, protože se pokusila o útěk, a když zůstala ležet neschopná pohybu, poslal ji ke zpopelnění do Ravensbrücku,“ uvedla v říjnu 1946 u Krajského soudu v Chebu poštovní úřednice Zdeňka Musilová.
Ona sama popsala několik otřesných případů zabití. „Jedno šestnáctileté děvče ruské národnosti udělalo z nerozumu dírku do vlhkého vytočeného talíře. Mistr Lorenz to oznámil řediteli Hechtfishcerovi a ten nařídil komandantu tábora přísné potrestání děvčete. Na Bockův rozkaz pak bylo děvče odvezené do Flossenbürgu k popravě,“ vzpomínala.
Na roky strávené v novorolském lágru vzpomínala v roce 1968 i Věra Josipovna Fatijevna z Novoje Mitišči. Když ji tam esesáci přivezli, bylo jí sedmnáct a měla za sebou už více než rok a půl dřiny a bití v několika koncentrácích v Německu. V Nové Roli byla v té době nejmladší vězenkyní.
„V novorolském táboře jsme dostávaly velmi špatnou stravu v nedostatečném množství, takže jsme byly stále hladové a vysílené. Mnohé z nás často těžce onemocněly a pak zmizely, aniž jsme věděly kam,“ uvedla tenkrát pro městskou kroniku. Patřila k ženám, které na konci války přežily pochod smrti. Lágr na pozemcích tamní porcelánky vybudovali nacisté v roce 1942. Vyrostl za vysokými zdmi na návrší v dosahu porcelánky. Tábor tvořilo mimo původních čtyř baráků v areálu továrny deset dřevěných chatrčí s podezdívkou. A pak jeden větší podsklepený dům pro posádku SS, který stál mimo dvojité drátěné oplocení. „Ve všech čtyřech rozích lágru se tyčily vysoké strážní věže,“ pamatuje si Jindřich Slivoně, který do Nové Role přišel po skončení války. Tenkrát mu bylo patnáct let. Do lágru, kam úřady umístily zajaté německé vojáky a Němce k odsunu, občas chodil. „Měl jsem jedny staré boty a strážní mi je tam spravovali. Někteří z nich hráli fotbal za první poválečné mužstvo v Nové Roli,“ vzpomíná pětašedesát let po válce. Dodnes si pamatuje, kde koncentrační tábor stál a kudy vedl dráty obehnaný koridor, který spojoval lágr s porcelánkou. Z něj se ozýval štěkot vlčáků a rozkazy „Lós, lós!“, když esesáci honili vězně do práce a z práce. Všichni vězni z lágru pracovali přímo v továrně. V táboře pak spali na dřevěných palandách nad sebou. „V plísní, štěnicemi a blechami prolezlé slámě,“ stojí ve vzpomínkách Ladislava Frnky, někdejšího kronikáře Městského národního výboru v Nové Roli.
Většina žen z novorolského koncentráku, nad jehož branou visel nápis „Arbeit Macht Frei“, sem přišla z lágru v Ravensbrücku, kde je nacisté věznili od začátku roku 1942. Před transportem, který vedl přes Zwickau a Breitenbach, se ženy dozvěděly, že jedou na lehkou a čistou práci do porcelánky. Skutečnost však byla jiná.
Vězenkyně v Nové Roli pracovaly v otrockých podmínkách. Dostávaly málo jíst, prakticky za všechno je dozorci tloukli. Sebemenší pracovní nezdar při velké fyzické vyčerpanosti nacisté ihned trestali. Vězením v podzemní kobce v noci po pracovní době nebo honěním v noci po Apellplatze za každého počasí. Protože vězenkyním šaty ani boty nikdo nespravoval, na konci války byly polonahé a skoro bosé. V cárech špinavých hadrů. Přežily jen některé. Třeba Brigita Kuharová z Lublaně, později provdaná za národního umělce Jugoslávie Lojze Drnovce. Profesorka Paraskovna Gerasimovna Bereznjak z Oděsy, členka Národního divadla v Lublani Mira Bedenk nebo profesorka Mara Tominc.