Jezdí krajinou vleže a kochají se, jako kdyby koukali z gauče na televizi. Do skupiny lehokolistů, jak se příznivci dlouhých ležatých bicyklů nazývají, patří i dva muži z Českých Budějovic. V jejich sklepě a garáži dovedou „zlaté české ručičky“ zhotovit leccos z modelů, které lze jinak najít na internetu za dvacet a více tisíc korun.
„V každém případě je taková jízda pohodlnější,“ tvrdí jednapadesátiletý Stanislav Holfaier. První lehokolo si vyrobil před čtyřmi lety. Předtím se věnoval triatlonu, jenže začal mít problémy s krční páteří, která na běžném kole dostává zabrat. Aby mohl jezdit dál, propojil díly ze dvou druhů kol a opatřil je pohodlnou sedačkou, která má i opěrku pod hlavu. Stroj nazval VeloGauce neboli VeloGauč.
„Je to jako když sedíte u televize v křesle. Jen u toho šlapete nohama,“ popisuje metodu, kterou už po Česku ujel asi deset tisíc kilometrů.
Do sklepa mu za tu dobu přibyla další dvě velokola, jedno jakoby horské, druhé s označením PataGauce. To když si při skoku z výšky zlomil obě paty. Pak musel půl roku jezdit na invalidním vozíku a svět se mu značně zpomalil. Proto byl rád, že mezitím svou zálibou nakazil o osm let mladšího kamaráda Miroslava Brauna, kterého živí servis plynových kotlů.
Braunova garáž v Rožnově se stala základnou, kde se zrodily i další kuriozity, například kolo se dřevěným rámem. Teď mají konstruktéři v plánu lehokolo s řízením vespod, protože je prý ještě pohodlnější.
Základem je rovnováha. V hlavě
Klídek a pohodlí, žádný závod – to jsou hlavní zásady jejich cestování. „Sportu jsem se nikdy příliš aktivně nevěnoval a líbí se mi, že při této jízdě můžu ležet. Naší výhodou je, že si kolo vyrobíme přesně na svoji postavu. Některé díly jsou posuvné, i sedačku můžeme naklopit podle potřeby. Je vypolstrovaná filtrační pěnou, která je měkká a prodyšná,“ ukazuje Braun detaily. Aby mohl napnout řetěz do požadované délky, musí spojit tři řetězy z běžného kola. Polovina posledního mu tedy zbude na příště.
Cyklisté, kteří jezdí v záklonu s nohama nataženýma před sebou, budí pozornost. Otázek „Jak se na tom jede?“ dostali už nepočítaně. Hodně lidí touží tento dopravní prostředek vyzkoušet, ale napoprvé se většinou vůbec nerozjedou. „Základem je rovnováha – a ta je v hlavě. Jen to pochopit,“ naznačuje Holfaier, povoláním strojvůdce, který teď pracuje u dráhy jako strojmistr. Pravidelně jezdí na srazy lehokolistů, které do Česka lákají i spoustu příznivců z ciziny. Píše o tom zprávy na svůj web holfi.pohoda.com.
Zájemcům radí, aby si nejprve zkoušeli jezdit vzpřímeně jako na obyčejném kole, kterému lehokolisté trochu posměšně říkají zábradlí. Tím začátečníci nejsnáz přijdou na to, jak udržet rovnováhu. Nejdůležitější je pak první šlápnutí, do něhož je nutné dát dostatečnou sílu. Na běžném kole si člověk pomůže svou vlastní vahou, vleže to však nejde.
Cimrman si vynález určitě patentoval
Vynález lehocipedu nazývaného též ležák či ležaté kolo není žádnou novinkou. Přišel s ním ve třicátých letech minulého století jistý Francouz, ale protože coby amatér začal při závodech porážet profesionály, mezinárodní cyklistická federace prý tuto konstrukci neuznala.
Že to zní poněkud cimrmanovsky? „Jára Cimrman byl určitě ten druhý, kdo si přišel vynález lehokola patentovat,“ usmívá se Miroslav Braun. A když vyprovází kolegu, místo přání šťastné cesty na něj zavolá „Lehni!“
