Novohradecké lesy potemněly. Je středa šest hodin večer a dvacetileté sanitářce Petře Fialové začíná noční služba v domově důchodců.
„Nejdříve musím rozdat léky, které mi zdravotní sestra připravila, teprve pak začnu lidi převlékat,“ říká mladá sanitářka, když sbírá konvičky s čajem, aby je umyla a připravila na noc.
„Ačkoliv mají babičky něco prožito, kolikrát mám pocit, že ukládám ke spánku malá miminka,“ usmívá se. Není jediná, komu v Hradci Králové plném nočních světel začíná směna. Z mnoha lidí, kteří se chystají do práce, když ostatní usedají k televizním novinám, redaktoři Sedmičky navštívili sedm, hasiče, strážníka, servírku, pekaře, vychovatelku, lékaře a sanitářku.
Po osmé hodině večer končí hokejové utkání s Vrchlabím. Strážník Vojtěch Svoboda se svým kolegou Reném Kalinou nedaleko zimního stadionu dohlíží na průvod fanoušků. Čeká je dvanáctihodinová služba. „Na vytipovaná utkání se připravujeme dva týdny dopředu. Pak kontrolujeme dopravu a upozorňujeme lidi, kudy průvod půjde. Dopředu také informujeme řidiče, aby si z těchto míst přeparkovali své vozy,“ vysvětluje Svoboda.
Pak následuje řada dalších úkolů. Strážníci zasahují u krádeže v samoobsluze. Později přijíždějí k opilému mladíkovi.
„Neposíláme je hned na záchytku, ale snažíme se kontaktovat příbuzné,“ říká strážník. Pro mladíka si přijíždí sestřenice a strážníci pokračují dál. Jejich rajónem je celé město, a tak projíždějí i kolem malé pekárny v Malšovicích.
„Záleží na objednávce, ale většinou jsem tady od osmi hodin večer do šesti do rána. Pečeme koláče, makovky, koblihy, dukátové buchtičky a řadu dalších pochoutek. Všechno vyrábíme ručně,“ vysvětluje devatenáctiletý pekař Roman Kohout, který z pece pekárny Jarka odváží voňavé koláče. Zatímco pekaři a strážníci přicházejí na noční směnu večer, královéhradečtí hasiči pracují již od rána. Slouží totiž čtyřiadvacet hodin, po kterých je čekají dva dny na regeneraci. Po dni plném povinností jdou v pět hodin na večeři.
„Pokud sirény neohlásí výjezd, následuje fyzická příprava. Máme tady i lezeckou stěnu, kde nacvičujeme náročné úkoly ve výškách. Nikdy dopředu nevíme, co nás čeká. Každá služba je jiná. Když je špatné počasí, tak je dost pravděpodobné, že budeme vyjíždět k nehodám. Nejsmutnější je, když jsou v havarovaném voze děti. V zimě často vyjíždíme odstraňovat spadlé větve ze silnice. Pravidelně pomáháme záchranné službě se snesením pacienta. Když je sucho, dá se očekávat častější výskyt požárů,“ říká hasič Marcel Michálek. Před dveřmi výjezdních vozů mají na zemi připravené kalhoty zastrčené do bot, aby do nich mohli doslova vskočit. V garáži nechybí ani legendární tyč, po které sjíždějí při poplachu.
„Záleží na vás, jestli chcete seběhnout po schodech nebo se do garáže sklouznout po tyči. Ovšem do dvou minut musíte být připraven,“ říká Marcel Michálek, který je hasičem přes osmnáct let. Ovšem do Hradce Králové se přestěhoval teprve před necelými dvěma lety.
„Pro naši práci je důležitá dokonalá znalost regionu. Takže jsem se musel podrobně naučit mapu města. Rozhodují vteřiny. Dnešní služba je naštěstí zatím klidná,“ upozorňuje.
Mezitím, co se hasiči připravují na další část noční služby, Petra Fialová v domově důchodců ukládá poslední babičku ke spánku. „K seniorům mám hodně blízko. Mají své příběhy. Jejich vyprávění z mládí mě často přenese do naší nedávné minulosti. Na druhou stranu jsou tu i lidé, které nikdo nenavštěvuje. To je pak strašně smutné,“ říká, když jde chodbou.
Všude je ticho, jen z pokojů se ozývá oddychování spících seniorů, které někdy napoví, že je trápí zdraví.
„Když jsem tady sama, často na mě padne tíseň,“ poznamenává Fialová. S přibývajícím časem se ulice města vyprazdňují a život se přesouvá do tamních hospod. O půlnoci kouzlí čtyřiatřicetiletá Jitka Páchová další pivo s bílou čepicí pro štamgasty nočního klubu Central Music Bar. Za barem pracuje čtyři roky a noční ji začala v sedm hodin.
„Zavíráme kolem čtvrté hodiny ranní. Podle hostů. Jsem tady každý den. Většinou je to pohoda jako dnes, ale někdy přijdou i nepříjemní hosté. Naštěstí štamgasti tady se mnou většinou zůstanou až do konce, abych se nebála, když zavírám prázdnou hospodu,“ vysvětluje. Lokálem zní staré šlágry z juboxu a čas pomalu plyne.
Ve chvíli, kdy jeden z hostů Music Baru noří rty do bílé pěny, prochází dvaatřicetiletý anesteziolog David Bareš mezi svými pacienty na dvanáctilůžkovém oddělení Fakultní nemocnice. Do služby nastoupil o půl čtvrté odpoledne. Před sebou má ještě mnoho povinností, které mu skončí až ve čtvrt na osm, kdy na ranním hlášení předá své pacienty dalším kolegům.
„Dnešní večer je poměrně klidný. Pokud se neobjeví nečekaný případ, pohltí mě papíry. Velkou část naší práce bohužel zabírá podrobné vedení dokumentace. Někdy ovšem zažíváme dost vypjaté situace. Jako když nám přivezli ošklivě pokousané dítě od psů nebo podchlazeného muže, kterého jsme se, bohužel marně, snažili přivést k životu,“ vzpomíná Bareš.
O něco později v chráněném bydlení pro mentálně a zdravotně postižené doprovází čtyřicetiletá vychovatelka Jana Slawishová jednoho ze svých klientů na toaletu. Většina oken ve městě již dávno nesvítí.
„Na klienty musíme bedlivě dohlížet. Když se objeví nějaké zdravotní komplikace, musíme volat záchrannou službu. Samozřejmě, že jsme dostatečně proškolení a víme, jak podat první pomoc. Dost často se setkáváme s epileptickým záchvatem,“ vysvětluje Slawishová na své dvanáctihodinové noční.
Ve čtyři hodiny se poslední hosté nočního podniku trousí domů. Snad by si ještě „urvali“ trochu zábavy. Unavení pekaři připravují další várku koláčů a strážníci Vojtěch Svoboda a René Kalina kontrolují hřbitovy.
„Okolo dušiček se dost často stává, že se zloději zaměří právě na věnce a další věci, které lidi věnovali zesnulým,“ upozorňuje Svoboda.
Pak odjíždějí na sídliště kontrolovat zaparkovaná auta, aby se těsně před svítáním vrátili na služebnu. Petra Fialová probouzí starou paní a pomáhá jí s ranní hygienou. „Po celé noci je dost náročné najít v sobě poslední zbytky sil, abych všechno zvládla,“ dodává, když odchází domů. Možná, že se ještě zakousne do čerstvé housky.
