Každý z nás píše svůj vlastní životní příběh a za něj je zodpovědný. To je krédo, kterým se celý život řídí Vladimír Koza, primář hematoonkologického oddělení plzeňské fakultní nemocnice. Muž, který v roce 1991 provedl první transplantaci kostní dřeně u nás a založil nadaci, která každý rok pomáhá stovkám lidí s leukemií, se stal jednoznačným vítězem ankety nejčtenějšího plzeňského týdeníku Sedmička o největší osobnost žijící v Plzni.
„Nedržíte ten seznam obráceně?“ žertoval svým nenapodobitelným způsobem primář, když se to dozvěděl. K mýlce ale nedošlo. Právě díky němu patří Česká republika i v celosvětovém měřítku mezi průkopníky léčby leukemie. Plzeňský registr vznikl jako desátý na světě. „Dnes je do něj přihlášených asi čtyřiatřicet tisíc dobrovolníků a umožňuje polovinu nepříbuzenských transplantací v republice a zhruba každou stou na světě,“ říká.
Lékař? To je málo
Svoji knihu života začal Vladimír Koza plnit zážitky v roce 1954, kdy se v Plzni narodil. Na gymnáziu nad medicínou nepřemýšlel. Léčit lidi mu nepřipadalo jako vhodný námět vlastního životopisu. Chtěl studovat matematiku. „Byl jsem přímo patologický čtenář. Měl jsem širší vzdělání, než mám teď,“ popisuje s tím, že medicína se mu prostě zdála málo. „Lékaři v mých očích nevěděli nic. Nerozeznali kytku od kytky, nevypočítali kvadratickou rovnici. Vlastně znali jen člověka a z toho stejně jen kousek, a to kdoví jestli dobře,“ usmívá se a dodává, že dnes je na tom úplně stejně. Nakonec ale matematiku zavrhl a rozhodl se pro medicínu. V roce 1979 odpromoval. Dál se chtěl věnovat psychiatrii. „V mých očích je to pořád medicínsky nejcennější obor. Má přesah,“ říká.
Na psychiatrii ale o něj nebyl zájem a na jiných klinikách to bylo podobné. Najednou nevěděl, jak nadepíše svoji další životní kapitolu. Záchranný kruh přiletěl z tehdejšího hematologického oddělení, kde začal pracovat. Na začátek osmdesátých let nevzpomíná rád. Psaní do životní knihy mu nešlo od ruky, navíc mu přes ni poprvé začal někdo koukat. Práce v laboratoři mu tehdy připadala stereotypní, odborně nezajímavá. Mzda byla v oboru jedna z nejnižších. Po konfliktech s nadřízenou navíc nesměl půldruhého roku na oddělení – ráno zapsal příchod a do odchodu neměl co dělat. Až v roce 1986 se dostal na Interní kliniku.
Jeho profesní život zde postupně nabíral úplně jiný ráz. Životopis začal konečně plnit plnohodnotnými kapitolami. A co víc, svým kolegům začal při psaní otcovsky vést ruku. Před pacienty otevíral nové stránky jejich životů, se kterými často už ani sami nepočítali. Pak přišel přelomový listopad 1989, kdy začal se svými kolegy připravovat transplantační program. S tímto nápadem u nás přišel jako první. První příbuzenskou transplantaci plzeňští lékaři provedli v roce 1991. Janě z Rokycan přenesli kostní dřeň od její sestry.
Jen díky nim se mohla o pár let později vdávat. Od září dalšího roku začali lékaři vytvářet registr dárců kostní dřeně. Už o dva roky později byla na programu první nepříbuzenská transplantace. Zdeněk, student druhého ročníku medicíny, měl leukemii v pokročilém stadiu. To, že přežil operaci, byl zázrak. Podobných zákroků se tehdy ve světě udělalo pár desítek. Po roce a půl však Zdeněk zemřel. „Dalo by se říct, že jsme mu prodloužili život, jinak by umřel za týden,“ tvrdí Koza.
Možná budu končit
Vedle medicíny ho teď zaměstnávají soudní tahanice, do kterých se dostal, když odmítl platit povinné poplatky lékařské komoře. Ta podle něj neplní funkci, kterou by plnit měla. „Protože jsem nenašel jiný způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas, tak řadu let již komoře neplatím,“ vysvětlil. Od kolegů mu přišlo hodně kladných ohlasů. Někteří dokonce chtěli posílat peníze na založení druhé lékařské organizace. To ale rozhodně neplánuje. Momentálně se jeho kauzou zabývá Ústavní soud. Legendární plzeňský lékař je připraven na jakékoliv rozhodnutí. „Pokud se komora rozhodne, že bezpečnější bude zbavit mě profese medicíny, tak se nedá nic dělat, přestanu léčit.“
Další kapitoly…
Oddělení, kde pracuje, by rád viděl v novém. Tam by odstartoval nový, úzce mezinárodně propojený výzkum. A druhý cíl? „Snažím se lidem dát co největší šanci a vybudit k tomu, aby, až já svoji profesi opustím, program co nejkvalitněji vedli dále a svůj životopis zasvětili pro dobrou věc,“ uzavírá Vladimír Koza. Ze šestice dalších osobností si vybral biskupa Františka Radkovského a položil mu následující otázku. „Sáhl jste si někdy na andělíčka ? A splnilo se?“
