Lidé festivalu. Téměř neviditelní, přesto naprosto nepostradatelní

Největší filmový svátek se bez nich neobejde. Většina z nich ale zůstává lidem neznámá.

Filmový festival tvoří několik všeobecně známých tváří. V první řadě silné trio prezident Jiří Bartoška, programová ředitelka Eva Zaoralová, výkonný producent Kryštof Mucha. Dále pak moderátor a průvodce Festivalovými vteřinami Marek Eben, pravidelný návštěvník herec a hudebník Jiří Macháček. Více jmen asi běžný festivalový konzument – neřkuli člověk, kterého festival nezajímá – dohromady nedá. Festival je však poměrně velká fabrika se stovkami pracujících s přesně rozdělenými úlohami.
Přestože chce Sedmička přiblížit ony „očím veřejnosti“ skryté aktéry, nelze začít jinak než s dámou, bez níž by nebylo ve Varech co promítat.

1. Eva Zaoralová vybírá ze stovek filmů

Eva Zaoralová spolu s Jiřím Bartoškou karlovarský festival v první řadě zachránila. V první polovině devadesátých let jej tato dvojice uhájila proti nepřízni osudu i těm, kteří chtěli Varům konkurovat festivalem pražským. Zaoralová také přišla s dělením filmů do sekcí, kdy zejména soutěžní sekce Na východ od Západu přitahuje do města horkých pramenů i filmů značný počet amerických a západoevropských žurnalistů a filmových odborníků. Eva Zaoralová odpovídá za výběr filmů, na jejichž zhlédnutí pak filmoví příznivci stojí dlouhé fronty před pokladnami a prožívají stresové situace, zda uvidí všechno, co si v pečlivě zpracovaném katalogu zaškrtli. Zaoralová při výběru filmů do karlovarského devítidenního programu vidí kolem šesti stovek filmů. Z laického pohledu by se zdálo, že výběrem dvou stovek finálních snímků, které budou putovat mezi promítacími festivalovými sály, její práce končí a paní ředitelka si může festival v poklidu užívat. „Doopravdy to vypadá tak, že se po uzavření programu dělají korektury katalogu a programové brožury, které musí jít do tisku. Kromě toho se řeší dotazy lidí, kteří mají přijet k programu, jejich požadavky, připomínky – zkrátka se opravdu nenudím. Tuhle se mne například kdosi ptal, jestli mu mohu říci titul filmu, který viděl před časem v Karlových Varech, ale pamatoval si jen, že byl španělský a že byl z prostředí manažerů. Podobné hádanky řeším s kolegy denně, kromě toho ustavičně někdo chce vědět, kdy hrajeme ten a ten film nebo jaké filmy bych mu doporučila. A samozřejmě před festivalem nastává doba rozhovorů pro rozhlas a pro jiná média. Filmy, z nichž máme sestavený program, musíme  předem propagovat, jinak to nejde,“ vysvětluje Zaoralová.
Ani zahájení festivalu neznamená zmírnění tempa. Každodenní ranní porada programového oddělení, různé schůzky, přijímání hostů, kteří se Zaoralovou chtějí mluvit, novinářů na rozhovory. „V poledne se hodinu věnuji delegacím filmařů, kteří jsou právě v Karlových Varech, pak obvykle musím s někým obědvat a odpoledne to takhle jde dál. Před soutěžními filmy se scházím s filmaři, kteří k nim přijeli, večer se musím ukázat na různých party a pohovořit s účastníky,“ přibližuje Zaoralová svůj běžný festivalový den.
Na projekce jí většinou nezbývá čas. Zpravidla zhlédne zahajovací a zakončovací film, pokud čas výjimečně dovolí, je přítomna při promítání soutěžních filmů.
A na co se Eva Zaoralová do Varů těší nejvíce? „Že se projdu po kolonádě a užiji si trochu tu krásnou část města, samozřejmě když bude hezky. Ale i tohle se mi málokdy podaří – většinou ustavičně spěchám, protože musím někam dorazit včas, takže nakonec jedu autem.“

2. Michal Caban režíruje slavnosti

Zahajovací a zakončovací představení se odehrává v režii Michala Cabana, představení vymýšlí a připravuje se svým bratrem Šimonem. Jejich autorské duo, vůdčí osobnosti baletní skupiny Křeč, k festivalu patří již šestnáct let. Jejich představení jsou vždy zvědavě očekávaná.
Letos se bratři Cabani pro podobu slavnostního ceremoniálu inspirovali filmovými okénky – osmnáct lidských těl, stříbrné boty a pohyblivý pás pod nimi.
„Naštěstí se nám se Šimonem daří již při probíhajícím ročníku přijít na motiv dalšího. Pak se však detailně myšlenkou zabýváme až v průběhu května a po schválení námětu i rozpočtu panem Bartoškou probíhají v červnu zkoušky v rozsahu týdne,“ nechává Michal Caban nahlédnout do tvůrčího zákulisí.
Své nápady musejí podřizovat bratři thermalskému velkému sálu, který již dávno nepatří mezi moderní prostory vhodné pro show na divadelní scéně. Nastudování celé show předchází zkoušení v Praze, na místě se vše musí zkoušet a dolaďovat znovu. „Letos jsme začínali v Thermalu o den dříve než obvykle, to jest v úterý. Stavěli jsme scénu, instalovali zvuk a světla. Od středy jsme zkoušeli i s účinkujícími a v pátek večer to bylo naostro,“ přibližuje Michal Caban.
Pak má čas festival si také trochu užít. „Po Slavnostním zahájení se v sobotu musím poněkud vzpamatovat. V následujících dnech, pokud nemám ještě na práci nějakou společenskou akci, se snažím do kina chodit až třikrát denně a daří se mi to. Vzhledem k tomu, že nemám čas studovat program, nechám si v posledních letech poradit Karlem Ochem, programovým ředitelem festivalu, který mi vždy velmi dobře poradí. Sám však čtu také Festivalový deník a hledám svá oblíbená jména tvůrců,“ říká Caban.

3. Jiří Khas brousí křišťálové koule

„Cena se mi hodně líbí, je to vybočení ze sterotypu,” říká o Křišťálovém glóbu Jiří Khas, brusič karlovarské sklárny Moser. Je posledním, kdo už šest let na festivalové ceně pracuje před jejím slavnostním odevzdáním.
Letos glóbů dokončoval pětadvacet, což je zatím nejvíc, co kdy dělal. „Trvalo to přibližně týden. Záleží na kouli, někdy jsem udělal tři čtyři denně, jindy jen dvě. Dostanu sochy a kouli z hutě. Kouli musím zapasovat do rukou sošky a podle toho ji zbrousit, přičemž koule nejsou stejné,“ popisuje Khas.
Když je křišťál zbroušený, nalepí se do rukou sochy. Cena je připravená.
Přestože koulí opracoval už desítky, nejde o rutinní práci. „Už ale vím, co mě čeká, jaký se může vyskytnout problém. Dosud ale žádný nebyl,“ vzpomíná Khas.
Základní tvar nové ceny – sošku dívky, zdvihající nad hlavu kouli – navrhl umělecký tým festivalu – Aleš Najbrt, Šimon Caban a Michal Caban pro pětatřicátý ročník festivalu v roce 2000. K ceně se vázala i znělka, kterou režíroval Michal Caban. A cena se stala také symbolem festivalu. Od té doby každoročně makety soch zdobí prostor před hlavním festivalovým centrem – hotelem Thermal.
Výslednou podobu ceny navrhl a vytvořil fotograf Tono Stano. Sochařské práce prováděl Martin Krejzlík, modelem stála Ema Černáková, druhá vicemiss ČR z roku 2001. Bronzové sošky zhotovuje sochařský ateliér Miloše Vacka.
„Na filmy moc nechodím, ale mám rád festivalovou atmosféru,“ říká brusič Jiří Khas.
Z pětadvaceti cen, které pro letošní jubilejní pětačtyřicátý festivalový ročník Jiří Khas dokončil, si dvě odvezou režiséři a herci Juraj Herz a Nikita Michalkov. Čestné Křišťálové globy převezmou za dlouholetý umělecký přínos světovému filmu. Další z globů, Cenu prezidenta festivalu, dostane herec Jude Law.

4. Jan Taimr rozváží filmy do kabin

Když nedorazí včas do kina rozvažeč filmů, neuvidí pohodlně - případně na zemi méně pohodlně OE usazení diváci ani znělku. To samozřejmě jen teoreticky. Aby k takové situaci nedošlo, o to se stará tým lidí ručících za to, že promítač má co včas do přístroje dát.
Jedním z nich je Jan Taimr. Kromě zajímavé příležitosti mu tato práce poskytuje i možnosti podívat se do míst, kam se normálně člověk nedostane.
Filmy se vozí průběžně z Prahy do Thermalu. Tady, v podzemí hotelu, je jejich hlavní sklad. A odtud se rozvážejí k jednotlivým projekcím. „Po Thermalu se filmy rozvážejí na rudlu, jinam se vozí autem. Ke každému filmu a kinu existuje itinerář, takže víme, kam se film po odpromítání veze. Zda do dalšího sálu nebo do skladu. Do toho se filmy svážejí i v noci,“ vysvětluje Taimr.
Pravidlem je, že by film měl být v kině hodinu před začátkem promítání. Rudl v Thermalu neselže, ale pokud by si hlavu postavilo auto, kterým rozvažeči snímky dopravují do ostatních kin, mají samozřejmě v záloze jiné. Nerozvážejí se jen vlastní filmy, ale rovněž festivalové znělky. „S těmi jsou občas hoňky, protože není tolik kopií, takže okamžitě po odpromítání znělku bereme a vezeme do dalšího kina,“ přibližuje Taimr.

5. Vlaďka Příhodová doporučuje českou kuchyni

Plnit nejrůznější požadavky na speciální jídla pro festivalové hvězdy, příprava gurmánsky dokonalých rautů, to jsou pro Vlaďku Příhodovou běžné festivalové starosti, které řeší se svými lidmi bez mrknutí oka. Tedy, s trochou nadsázky. Jako šéfkuchařku Grandhotelu Pupp znalou té nejvyšší kuchyně ji nemůže nic překvapit, v době filmového svátku je však koncentrace „jídelních přání“ přece jen větší, než jindy.
„Různé požadavky dostáváme od festivalového štábu dopředu a není pro nás problém je splnit. Dostáváme například i upozornění, že je někdo alergik nebo třeba vegetarián,“ přibližuje Příhodová.
Naposledy se dostala do úzkých loni. „Pro Antonia Banderase jsem měla objednaný čerstvý rybíz, který mi ale nedodali. Musela jsem použít vlastní zahrádku,“ vzpomíná se smíchem.
Pokud hvězdy a celebrity nemají žádné speciální požadavky, doporučuje jim Příhodová vždy českou, případně regionální kuchyni. A vždy má úspěch.
Na zahajovací večer letošního ročníku připravila šéfkuchařka třípatrový narozeninový dort podle více než dvě stě let staré receptury rodu Puppů. Jedno patro dvacetikilového dortu s metr dlouhou čtvercovou základnou bylo čokoládové, další jahodové a třetí borůvkové.

6. Petr Lintimer šéfuje i nafukovacímu kinu

Kdyby se na festivalu neobjevilo vedle Thermalu nafukovací kino Espace Dorleans, zdálo by se, že je něco špatně. Poprvé se objevilo v roce 2003. To ještě jako Imperial Bioscope. Pak však společnost, která kino půjčovala a provozovala, zkrachovala a následující ročník se musel obejít bez něj. Výrobce kina, společnost Espace Dorleans, se rozhodla kino dál provozovat, a tak je neobvyklý kinosál od roku 2005 stálou součástí festivalu.
„Kino se nafoukne kompresorem za jednu až dvě hodiny, a to celé najednou. Sál je ukotven šedesáti tisíci kubíky vody,“ vysvětluje šéf festivalové produkce Petr Lintimer. Na řídí většinu z tisícovky lidí, která se v devíti filmových dnech stará o to, aby nikde v ničem nenastal zádrhel. Na nynější post se Lintimer vypracoval od píky, kdy na festivalu začínal jako brigádník.
Nafukovací kino nahrazuje na festivalu karlovarský nedostatek promítacích sálů. „Další nafukovací nebo jinak řešené dočasné promítací místo postavené „na zelené louce“ není pro nás řešení. Není to ani finančně únosné a v centru města by se těžko hledal potřebně velký a volný prostor. Ideální je vznik vybaveného kinosálu pro pět až šest set lidí,“ konstatuje Lintimer.

7. Hana Kštelešová uklízí koberec

Dalším ze symbolů festivalu je červený koberec před hotelem Thermal. Po něm vstupují do útrob hotelu hvězdy, prezidenti, premiéři a vůbec všichni festivaloví hosté a návštěvníci. Koberec je vděčným místem, na němž se mnoho návštěvníků fotí na památku nebo jen tak - pro ten pocit.
Při takovém provozu je třeba koberec neustále zametat a luxovat. Symbol musí být stále čistý. O to se stará cleaning service, což jsou dvě slečny. Někdy je situace tak hektická, že mají co dělat, aby stíhaly.
„Staráme se o koberec, uklízíme festivalové kanceláře a v pasáži Thermalu lepíme filmové plakáty i plakáty na doprovodné akce. Ty filmové na nás hodně lidí žebrá, ale my je prostě dát nesmíme,“ vypočítává Hana Kötelešová, v mimofestivalové době studentka soukromé ekonomické školy.
Prací pro festival tráví jako brigádnice čas od osmé hodiny ranní do deseti do večera. Denně. „Na filmy nechodím, večer většinou hned usínám. Přes den se ale v Thermalu navštěvujeme s kamarády, kteří mají zase jinou práci a festival si užíváme tímhle způsobem,“ přibližuje Kötelešová.
Zase ale má blízko ke hvězdám. „Když mají přijet, víme kdy a kam a stojíme pak kousek od nich. Líbí se mi, že mám možnost vidět hlavně ty české. Ale velice příjemný pohled byl loni na Banderase,“ pochvaluje si festivalová uklízečka.
Nejen červený koberec Hana Kötelešová čistí. Před dvěma lety se k překvapení všech objevil před vchodem do Thermalu koberec zelený. Vyvolal tehdy značné množství diskusí a dohadů o příčině barevné změny.
Důvod byl však prostý. Šlo o neobvyklý záměr architekta Martina Chocholouška, který vypracoval koncept festivalu a jeho celou dekoraci.
Pravdou je, že koberec změnil svou barvu jen jedinkrát ve své historii. Tedy minimálně té, která velmi úspěšně trvá díky prezidentovi Jiřímu Bartoškovi, umělecké ředitelce Evě Zaoralové a všem dalším od roku 1994.