Listopadová revoluce vrátila do Ústí nad Labem náměstí
Ani spojenecké bomby v roce 1945 nedaly ústeckému náměstí takovou ránu jako víc než tuna výbušniny v roce 1976, pomocí které komunisté odstřelili část historických domů na severní straně. Teprve pak mohly vyniknout nové dominanty náměstí, budovy, kde sídlila komunistická moc.
Až listopadová revoluce v roce 1989 řekla stop demolicím. Dalších dvacet let trvalo, než místo zase začalo vypadat jako náměstí. Před Sametovou revolucí měli Ústečané za náměstí neforemnou asfaltovou plochu, které vévodilo parkoviště, dnes chodí po opravdovém náměstí s vodotrysky.
Co odnesl čas
Před listopadem 1989 mířili lidé na náměstí hlavně pro lahůdky do Esa a do luxusu. „Tuzex pro chudý,“ směje se archivář Vladimír Kaiser. Připomíná ještě hudební M club, narpu, mototechnu, velkou prodejnu s knihami a největší ústeckou samoobsluhu potravin Sever. Dnes je skladba jiná: obchodní pasáž Sever, řeznictví, drogerie, oblečení, restaurace a rychlé občerstvení.
„Do roku 1938 to bylo Tržní náměstí (Marktplatz), to jasně říká, co se na něm odehrávalo. S příchodem nacistů dostalo jméno po jejich úderných oddílech Náměstí SA (Platz der SA). V letech 1945 až 1952 bylo Náměstím presidenta Beneše, pak ho komunisté přejmenovali na Mírové,“ říká vědecký tajemník městského muzea Václav Houfek.
Náměstí letí vzduchem
Komplexní přestavba náměstí byl krycí název pro jeho bourání. To odstartovalo v roce 1976 odstřelem soudu a celé obytné bloky padaly ještě chvíli před listopadovou revolucí. „Návrh předpokládal, že všechno přijde pryč, měly zůstat jen kostely. Už od nádraží měl být vidět gigantický betonový krajský národní výbor,“ říká archivář Vladimír Kaiser. Kvůli tomuhle „výhledu“ vyletěla o dva roky později do vzduchu ještě kavárna Sokol (Falk) a budova domácích potřeb. Pak tam bylo dost prostoru, aby mohla vyniknout projektovaná budova krajského národního výboru. Celkovou změnu ve středu města dovršila ještě likvidace osmadvaceti domů v ulicích Pivovarské, Velké hradební a Dlouhé. Ty zase uvolnily místo připravované stavbě „mimořádného“ významu, budově krajského výboru KSČ, komunistiské strany.
Giga dům, giga mozaika
Velkoryse založený blok tehdejšího Krajského národního výboru ozdobila (a dodnes zdobí) plastika výtvarníka Miroslava Houry. David Vávra v cyklu Šumná města říká, že zobrazuje „sedm pater komunistického nebe“.
„My jsme jí ale říkali Cesta do dělnického nebe,“ směje se Ústečan Jan Pastyřík. Budova dnes slouží magistrátu i dalším firmám, mozaika na něm ale zůstala. Jen nápis Všechna moc patří pracujícímu lidu po roce 1989 zmizel.
Svými 450 metry čtverečními je to největší mozaika v Česku. „Mezi moderními mozaikami se řadí k vůbec největším na světě,“ říká historik Martin Krsek.
Houra chtěl původně na fasádu rotujícího Ikara. Ideologická komise ale žádala angažovanější téma. A tak vznikla socialistická alegorie, která zobrazovala historii pohraničí a oslavovala dělnost tehdejšího Severočeského kraje. Začala Přemyslem Oráčem, pokračovala selskými bouřemi a husity. O patro výš stávkovali horníci a do nich stříleli četníci. Nad nimi byl Vítězný únor, ještě výš další dělníci a mezi nimi komíny a důlní velkorypadlo. Obraz vrcholí „zářnými zítřky“ v podobě dětí, letících holubů a slunce. Obří dílo i další komunistické stavby dnes už skrývají nově postavené domy.
„Listopadová revoluce zastavila bourání všeho historického,“ říká archivář Kaiser. Nová, dnešní podoba náměstí se ale zrodila až na samém konci dvacátého století. Na místě, kde odstřelili komunisté restauraci Zdar, dnes stojí nový Zdar, s přídomkem „palác“. Kavárnu Falk sice historie nevzkřísila, ale na jejím místě už není proluka, ale nový dům.
Ústecké náměstí se díky nim i těm dalším uzavřelo do původního tvaru a začalo po dlouhých letech zase vypadat jako důstojný střed stotisícového města. „Náměstí jak má být,“ dodává archivář Kaiser.
