Stěny ověšené obrazy, police zaskládané knihami a volné plochy obložené soškami a jinými uměleckými předměty. U sochaře a malíře Nikose Armutidise a jeho ženy fotografky Ireny Armutidisové to doma vypadá přesně tak, jak lze u dvou umělců pod jednou střechou předpokládat. Umění je také věcí, která je svedla dohromady.
„Jsme spolužáci ze Střední školy uměleckých řemesel v Brně, kde Nikos studoval sochařství a já fotografii. Tam jsme se ale neznali, Nikos totiž chodil o ročník výš. Umění v začátku našeho vztahu určitě hrálo roli, protože jsme se později pravidelně potkávali na výstavách a různých akcích. Manželé jsme pětadvacet let,“ vypráví Armutidisová.
Vzájemně se respektují
Soužití fotografky, která je zároveň proděkankou na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, a sochaře, jehož památníky či plastiky zdobí několik českých měst, však má svá úskalí. Tvořit nemohou v jeden moment oba. Jeden z nich je vždy v pozadí a vyřizuje, „papíruje“ nebo udržuje chod domácnosti.
„Oba jsou úžasní a zvláštní. Už to, že se odstěhovali do Veverských Knínic, malé vesnice u Brna, je určitým způsobem charakterizuje. Vzájemně se skvěle doplňují, velmi se respektují a nekonkurují si,“ popisuje Jindřich Štreit, fotograf a přítel Armutidisových.
Nikos, jemuž bude letos sedmapadesát let, dostal první sochařskou zakázku v roce 1982. Byl jím reliéf ve smuteční síni v Kralupech nad Vltavou. O deset let později uspořádal první samostatnou výstavu svých výtvorů. Od té doby zhotovil přes třicet veřejných plastik a více než padesátkrát své sochy a obrazy vystavoval.„Má úžasný styl abstraktních děl. Na druhou stranu dokáže udělat i realistický pomník a zároveň je schopný do toho pomníku vnést trochu abstrakce,“ přibližuje Armutidisovu tvorbu Štreit.
Brněnský rodák a příležitostný malíř si k umění udržuje zvláštní přístup. Uměleckou tvorbu připodobňuje k řešení problému.
„Když tvořím, jedná se o figurativní problém, který mě oslovil a osobně mě zajímá. Když maluji, je to zase problém v ploše, který se řeší okamžitě, netrpělivěji a rychleji,“ zamýšlí se sochař, který vytvořil bustu Jana Wericha na pražské Kampě, portrét řeckého spisovatele Kazanzakise na Krétě či sochu koně v životní velikosti, která bude v Kovalovicích u Brna připomínat všechny koně padlé v bitvě u Slavkova.
Focení znamená všechno
Irena je rodačka z Českých Budějovic, do Brna se přestěhovala kvůli studiu fotografie na umělecko-průmyslové škole. Focení pro ni od té doby znamená všechno.
„Fotografie je nedílnou součástí všeho, co dělám. Třiadvacet let jsem pracovala v ateliéru Moravské galerie v Brně. Nyní se to, co umím, snažím předat dál,“ poukazuje fotografka na fakt, že jako vysokoškolská učitelka věnuje hodně času svým studentům.
Její fotografie na samostatných výstavách měli možnost vidět lidé po celém Česku, jako součást kolektivních výstav pak i zájemci v Indii, Austrálii či Paříži. Jedním z jejích posledních fotografických počinů je cyklus Za humny, aneb Pocta moravskému poli.
„Krajina mě ale vždy nelákala, k tomu jsem asi musela dospět. Dříve jsem se soustředila spíš na portréty a akty,“ tvrdí Armutidisová.
Manželství fotografky a sochaře také nabízí možnost společných výstav. Jednu takovou už měli v Opavě, další chystají v Hranicích.
„Výhodu to má. Všechno odvezeme jedním autem,“ vtipkuje Nikos Armutidis.
