Martina Závodná: Ve florbale jsem se našla

Dvacetiletá Martina Závodná už několik let válí v barvách florbalového FBC BiX Ostrava.

Studentka sociální práce zkusila nejdříve basketbal. Jenomže když zjistila, že všechny ostatní hráčky jsou vyšší než ona, přestala ji košíková bavit. Proto se Martina Závodná rozhodla, že úspěchů dosáhne v jiném sportu. S odstupem času se ukázalo, že florbal byla správná volba.

Prvním rokem studujete vysokou školu. Jak zvládáte studijní povinnosti s těmi florbalovými teď během zkouškového období?
Docela dobře. Kvůli reprezentačních akcí jsme totiž měli v lize od poloviny listopadu do ledna dlouhou přestávku. V prosinci jsem se tak přihlásila na několik předtermínů, aby toho pak na mě v lednu nebylo moc. Vyšlo mi to skvěle, takže teď mám jednu zkoušku každý týden, což se dá zvládnout. Víkendy tak patří zápasům a přes týden se učím. Začnu ráno. Večer už mi to stejně neleze do hlavy, tak se jdu vybít na trénink. Ostatně na vysokoškolský život si nemůžu stěžovat. Gympl mě mnohem více unavoval. Bývala jsem ve škole od osmi hodin do tří odpoledne. Když k tomu připočtu učení na písemky a dojíždění na tréninky, mívala jsem toho plné zuby. Teď to utíká rychle a navíc mám i více času na sebe.

Střední školu jste absolvovala ve Frýdku-Místku. Dojíždění na tréninky určitě spolklo spoustu času. Jak jste to všechno zvládala se školou?
První rok v Pepinu jsem dojížděla sama. Ze školy jsem přišla domů vždycky kolem tří hodin. V pět jsem musela vyjít na vlak, abych stihla trénink, který začínal v sedm večer. Jezdila jsem vlakem. Třikrát týdně za každého počasí jsem si to mašírovala na vlak a z nádraží na halu. Zpátky už mě vozil taťka, za což mu vděčím. Vracela jsem se kolem půl desáté. Únavou jsem padala do postele. Druhý rok si trenér Pepina Michal Mariánek vyhlédl do žen ve frýdeckém florbalu i další dvě šikovné florbalistky Zuzanu Štrbákovou a Romanu Polzerovou. Cesty na trénink a zpět si rozdělili ochotní rodiče. Autem to byla vážně pohoda a přibyl i volný čas. Na gymplu jsem proplouvala s jedničkami, dvojkami i trojkami, což mi stačilo.

Florbal je spíše mužská záležitost. Vy však hrajete extraligu v barvách FBC BiX Ostrava. Co na to říkají kamarádi či příbuzní?
Už si zvykli. Začínala jsem hrát za juniorky. O této soutěži se však moc neví. Slyšet o ní je pouze v reportážích z republikového finále, ve kterém se utkávají vítězové jednotlivých divizí. To je však pouze jednou za rok. Extraliga už je úplně jiná. Všude se o ní píše a občas je vidět i v televizních zprávách. Atmosféra jejich zápasů je nenahraditelná. Mám bezva rodiče, kteří nevynechají ani jeden domácí duel. Spolu s ostatními příbuznými spoluhráček vytvořili pověstný fanklub a jsou naším šestým hráčem v poli. Kamarádi se zprvu smáli a říkali, že to není sport pro holky. Avšak i my dokážeme být důrazné, což jsem jim v tělocviku několikrát ukázala.

Jakých úspěchů jste už s tímto klubem dosáhla? Který z nich považujete za největší a proč?
Velkým zážitkem pro mě byl švédský turnaj Gothia cup, na kterém jsme byly ještě jako juniorky před dvěma lety. Bylo to tam ohromující. Ve Švédsku totiž florbalem žijí úplně všichni. Tomu odpovídaly i podmínky. Představte si jakoukoliv naši halu, ve které je palubovka, mantinely, tribuna, šatny, sprchy, nějaký bufet. Oni tohle všechno měli v každém patře budovy, která měla pět poschodí. Pro florbalové nadšence to byl doslova ráj. Tenkrát jsme skončily sice už ve čtvrtfinále, ale cenné zkušenosti, které jsme si ze Skandinávie přivezly, nám už nikdo nevezme. Tentýž rok jsme s ženami tehdejšího FBC Pepino Ostrava postoupily z I. ligy do extraligy. Postup jsme pochopitelně bouřlivě oslavily. Do třetice všeho dobrého jsme s juniorkami získaly stříbro na mistrovství České republiky konaném v Ostravě. V domácím prostředí nás v cestě za titulem zastavily až ve finále hráčky FBŠ Bohemians Praha. Byla to tehdy hodně úspěšná sezona. O rok později jsme se dostaly až do finále poháru České florbalové unie. V Jindřichově Hradci jsme změřily síly s několikanásobnými mistryněmi extraligy, florbalistkami Děkanky Praha, nynější Tigers SJM Praha. I když jsme pražankám podlehly, považovaly jsme to za ohromný úspěch. Díky skvělé organizaci jsme se cítily jako profesionálky. Přesto všechno věřím, že největší úspěch teprve přijde.

Žijete s florbalistou FBC BiX Ostrava Radimem Poláškem. Rozebíráte doma navzájem své výkony nebo se florbalu věnujete jen na trénincích, soustředěních a zápasech?
Určitě rozebíráme a mnohdy hodně bouřlivě. Koukáme na online a televizní přenosy. Po zápase vždycky analyzujeme a hodnotíme naše výkony. Je to rozhodně výhoda mít za partnera florbalistu. Chápe veškeré víkendy strávené na zápasech, soustředěních, trénincích nebo týmových akcích a tak je tomu i naopak. Máme stejný koníček, ale každý svůj tým. On muže a já ženy.

Určitě se na zápasy mužů chodíte dívat. Jaký je podle vás rozdíl mezi mužským a ženským florbalem?
Ano, chodím pravidelně. Je to markantní rozdíl. Muži jsou rychlejší, hbitější a lépe jim to florbalově myslí. Jejich zápasy jsou mnohem pohlednější.

FBC BiX Ostrava ale určitě není vaše první působiště. Ve kterém klubu jste hrála dříve? Kdy jste do Ostravy přestoupila a proč?
Začínala jsem v FBC Frýdek-Místek. Už ve třinácti letech jsem hrála za juniorky. V dubnu roku 2006 mě oslovil trenér žen FBC Pepino Ostrava Michal Mariánek. Jeho nabídku jsem okamžitě vzala všemi deseti.

Můžete tyto dva kluby porovnat? Rozdíl je obrovský. Ve Frýdku byly tréninky dvakrát týdně po hodině. To se nestihl člověk ani pořádně zapotit. Trenéři se často střídali a ani vedení nebylo zrovna ukázkové. Zápasy neměly žádnou úroveň. Protože mě tento sport od začátku hrozně bavil, chtěla jsem v něm něčeho dosáhnout, což ve Frýdku nebylo možné. Nabídka z Ostravy přišla v tu nejvhodnější chvíli. Pepino mělo širokou základnu. Vedení, na které se dalo spolehnout. Zajímavé tréninky, které měl trenér dopředu dobře připravené. Jsem ráda, že jsem to riskla a přestoupila do Ostravy. Mezi holky jsem hned zapadla a dneska patřím ke služebně nejstarším v týmu.

Kdy jste s florbalem začala a kdo vás k němu přivedl?
Hrála jsem basketbal, ale přestala jsem růst a nějak mě to přestalo bavit, protože byli všichni vyšší než já. Skončila jsem před Vánoci 2002 a hned v lednu následujícího roku se konal nábor dívek do florbalového klubu ve Frýdku. Šla jsem to zkusit a od té doby jsem hokejku nedala z ruky.