Mají pevný krok a disciplínu. A umějí pochodovat ve skupině. Ale vojáci to nejsou. S hůlkou místo zbraně a pestrými šaty místo uniformy předvádějí své umění mažoretky. V Hranicích působí už patnáct let. Zatímco mladé dívky teprve začínají, starší mažoretky vzpomínají, jaké to bylo, když se k tomu dostaly.
Od poloviny devadesátých let, kdy se v Hranicích tento sport začal rozmáhat, se hodně změnilo. „Tehdy jsme cvičily s hůlkami z ohradníků pro krávy s rukojetí z řadicí páky na koncích,“ směje se manažerka hranických mažoretek Panenek Jana Koutníková. Před patnácti lety byla mezi prvními mažoretkami v Hranicích. „I kostýmy jsme holkám šily po večerech doma na koleni,“ popisuje spartánské doby.
Něco podobného už současné mažoretky neznají. Hůlky si nechávají posílat ze Spojených států amerických a kostýmy jim šijí profesionální švadleny. „Fungují i specializované internetové obchody na potřeby pro mažoretky,“ říká jedna ze současných mažoretek Kateřina Sámelová.
Jiná doba, jiná hudba
Vyvíjí se i hudba, která mažoretky doprovází. Dříve převažovala dechovka, pak se přecházelo k moderním písním. „Třeba ABBA byla hodně oblíbená. A nebo známé filmové melodie,“ hodnotí bývalá trenérka Edita Beerová. Nyní mažoretky často používají mix vážné hudby s moderní.
Změnila se celá vizáž cvičících dívek. „Za nás stačila rtěnka a řasenka,“ zmiňuje Beerová. Dnes je trendem výrazné líčení dokonce i u malých holčiček. „A často se zdobíme třpytkami,“ dodává Sámelová.
Cesty malých děvčat do skupiny mažoretek jsou různé. Přivedly je kamarádky, maminky nebo jako v případě Sámelové babička. „Začínala jsem v pěti letech. A už jsem u toho zůstala. Je to občas dřina, ale dokud to půjde skloubit se studiem, budu s mažoretkami pokračovat,“ říká čerstvá maturantka.
V některých případech, jako u Edity Beerové, sehrála roli náhoda. „Vědělo se o mně, že mám vztah k umění, hudbě, tanci. Studovala jsem zrovna pedagogickou fakultu, když se na mě obrátily vedoucí Panenek, zda bych nechtěla dělat trenérku,“ líčí Beerová. Po příležitosti sáhla a cvičení s mažoretkami vyplňovalo její život několik dalších let. „Skloubila jsem v tom vše, co jsem do té doby dělala. Navíc se mi to pak hodilo i do praxe,“ vysvětluje bývalá mažoretka.
Udržet skupinu mladých dívek pohromadě není jednoduché. Komplikuje to jejich studium, první lásky i zaměstnání. „Důležitá je podpora rodiny. Snadno je zlomí kluci. A pro ostatní holky to pak bývá zklamání, protože choreografie je stavěná skupině na míru. Každá z nich je pro soutěž důležitá,“ popisuje Beerová.
Vzpomíná, jak jí to komplikovalo život. „Manžel to se mnou neměl jednoduché,“ směje se učitelka na mateřské dovolené. Vymýšlela choreografie, vedla tréninky skupiny, a protože musela sama nejednou zaskakovat, po večerech před zrcadlem ještě pilovala vlastní pohyby. „Nemohla jsem jim to přece kazit,“ říká.
Výměna generací
Z děvčat, která se před deseti patnácti lety věnovala mažoretkovému sportu, jsou dnes již často manželky a matky. „Zrovna nedávno jsme se potkaly, některé už i s dětmi. Shodly jsme se, že nám všem zůstaly krásné vzpomínky. Dost jsme cestovaly, hodně jsme toho viděly a zažily. Méně příjemné vzpomínky zmizely,“ říká Edita Beerová.
Hranické mažoretky se dostaly třeba do Francie. „Byly jsme součástí průvodů v Nice a Cannes, z mistrovství světa jsme si před lety přivezly stříbro, vystupovaly jsme se skupinou Boney M. Na to se nezapomíná,“ dodává mažoretka Sámelová. Život bez svého sportu si neumí představit.
