Mikoláš rád vzpomíná na minulost

Bývalý hokejový brankář Josef Mikoláš měl raději fotbal než hokej.

Na začátku března dostal legendární hokejový brankář Vítkovic a národního celku Josef Mikoláš ocenění za celoživotní přínos v oblasti sportu a byl uveden do Síně slávy. Mikoláš, jenž chytal v éře, kdy brankáři ještě nenosili brankářské masky, tak opět roztleskal dav svých obdivovatelů a zavzpomínal na časy minulé.

Věděl jste už od dětství, že chcete hrát hokej?
Vůbec ne. Odmala jsem tíhnul k fotbalu, který mě bavil víc než hokej. Dokonce jsem hrával nějakou dobu i divizi v Chomutově, kde jsem nastupoval jako záložník.

Největších úspěchů jste nakonec dosáhl jako hokejový brankář. Do branky jste zamířil automaticky nebo vás tam někdo postavil?
Svoje první brusle jsem dostal až někdy ve dvanácti letech a neuměl jsem až tak dobře bruslit, proto jsem se postavil do branky a chytání se mi začalo líbit.

Začínal jste chytat ve Vítkovicích. Kdo vás objevil?
Takový zlom nastal, když jsem se šel učit na Hornické učiliště, kde jsme měli předplacené hodiny na zimním stadionu. Sice jen na hodinu od půl čtvrté ráno, abychom stihli jít do školy nebo do práce, ale byl to opravdový stadion, kde jsem dostal brankářskou výzbroj a všechno hokejové vybavení. Hrávaly se zápasy mezi učilištěm, a když někomu nepřišel brankář, tak jsem zůstal chytat i za jiné týmy. Po těchto utkáních hned trénovali hokejisté Vítkovic a tehdejší trenér, profesor Komínek, mě oslovil, jestli bych to nechtěl zkusit ve Vítkovicích. Neváhal jsem ani minutu.

Prosadil jste se hned od začátku?
V první sezoně jsem se až do Vánoc do branky vůbec nepodíval. Ale Vítkovice tehdy dostaly krásný zájezd do Číny a já jel také. Tam jsem poprvé začal chytat. Po návratu se tehdejší vítkovická jednička Nachmilner zranil a já už ho do branky nepustil.

Vaše první reprezentační akce byla v roce 1960 na olympiádě ve Squaw Valley v USA. Jak na to vzpomínáte?
Tam jsem byl až třetí brankář. Musím ale říct, že ta olympiáda se hlavně podobá té letošní ve Vancouveru. Za prvé jsme na ní skončili podobně jako hokejisté letos, za další tam byl vítkovický brankář Jakub Štěpánek, který dělal třetího brankáře tak jako já tehdy a obě olympiády, když se podíváte na glóbus, se konaly na stejném západním pobřeží.
Po neúspěšné olympiádě jste ale nejeli hned domů, proč?
Z USA jsme byli pozvaní do Kanady, kde jsme sehráli šest přátelských zápasů s amatérskými kluby a bylo to poprvé v historii, kdy česká noha vstoupila na kanadský led. Tam jsem odchytal všechny zápasy a tak začala moje éra v národním mužstvu.

Pak přišel rok 1961 a zřejmě váš nejlepší okamžik v národním mužstvu.
Ano, v tom roce se konalo mistrovství světa ve Švýcarsku, kde jsme jen díky horšímu skóre přišli o zlaté medaile. Přesto jsme se ale stali mistry Evropy a na tom šampionátu jsme poprvé v historii na mistrovství světa porazili tehdejší Sovětský svaz 6:4.

Po tomto mistrovství jste byl vyhlášen nejlepším českým sportovcem. Asi jste prožíval krásné časy?
Ve vzpomínkách se rád vracím na dobu, kdy jsem byl na vrcholu. Dokonce slavný spisovatel Ota Pavel o mně napsal jednu ze svých povídek, která pak vyšla v knize Plná bedna šampaňského. Hodně jsme se sblížili a dá se říct, že jsme byli přátelé. Pavel dokonce za mnou přijel i na šachtu, kde jsem jezdil s důlní lokomotivou a on jezdil za mnou ve vagónku a pozoroval, jak na mě reagují ostatní kolegové. Moc mě mrzí, že zemřel tak brzy.

Celou kariéru jste odchytal bez brankářské masky. Neměl jste nikdy obavy, že vás puk znovu opakovaně zasáhne do obličeje?
Ne, tehdy jsem to neřešil. Pukem jsem dostal do obličeje nepočítaně, ale nikdy jsem neměl strach se do branky znovu postavit.

Je někdo ze současných brankářů, koho obdivujete?
Jednoznačně Jakuba Štěpánka. Vylítnul nahoru jako já. Doslova se v něm vidím.