Miluji tě, Tatranko. Fuck of Veverka. Když má dopis rozměr zdi

Vandalové a graffiti umělci. Podepisují se na zdi i fasády domů.

Libuše Šťastná kouří z balkonu a sleduje cvrkot na sídlišti. V tom ji na chodníku před domem, kde bydlí, praští do očí bílou křídou namalované srdce a v něm napsané její jméno s označením, že je krásná. Tajný ctitel? Žena vezme vodu a koště, aby srdce z chodníku smyla. Netuší, že další den budou srdíčka po celém ústeckém sídlišti. Rezignovala. Dodnes jen tuší, kdo byl autorem.
Vyznání lásky na zdech, sloupech či chodnících? Kdosi miluje Sabinu. A vědí to všichni, kteří mají cestu od bukovského rondelu směrem do Všebořic.
„Martin Póč, který chodil na základní škole do stejného ročníku, ale do vedlejší třídy, mi napsal vyznání na zeď: Miluji tě, Moniko. Bylo nám čtrnáct, Martin měl krásné pomněnkové oči. Já jsem ale jeho zamilování neopětovala,“ vzpomíná dnes dvojnásobná maminka Monika Malá.

Miluji tě, Tatranko

Slavný nápis „Miluji tě, Tatranko“ na mnoha místech v Ústí nad Labem nešlo jen tak přehlédnout. Jeden z mnoha se ještě donedávna dochoval na zastávce městské hromadné dopravy v Malátově ulici. Zastávky, ale i sedadla autobusů a trolejbusů si mnozí pletou s tabulí či čtvrtkou. Například betonové zastávky v Krušnohorské ulici na Severní Terase jsou počmárané zepředu i zezadu.
Na ústeckých zastávkách začalo loni v létě sloužit dvacet skleněných přístřešků. Dnes je jeden na odpis, tři jsou poničené a většina dalších počmáraná. Třeba ty na sídlišti Dobětice.
„Na sedadlech městské hromadné dopravy, hlavně v zadních částech vozů, se to jen hemží nápisy a malůvkami pánských a dámských přirození. Je to hrozné. Autorům bych dala pokutu, aby je to pro příště přešlo,“ rozčiluje se cestující Renata Machková.
Vzkazy, i ne příliš publikovatelné, často bývají na veřejných záchodcích. Lenka Řeháčková si vybavuje vyznání na toaletách v Obchodním domě Labe. „Miluji tě, Eržiko! Tvůj Pepan.“ „Ten nápis mě pokaždé pobavil,“ směje se po letech Lenka Řeháčková.

Tady bydlí ten špicl

Po zdech a sloupech v ústeckém centru a hlavních ulicích jsou dnes rozesety nápisy, které nejdou nijak blíže určit.
Jen málokteré jsou čitelné. „M. L. PROBER SE!“ V srdci napsané „M + K“ a pod tím podpis „Marek“. Nebo „Forever M + ANDY“, „Fuck of Veverka“, jména „MIŠA PEPE NIKOL“, výhrůžka „Až tě chytnu, rozkopu tě“.
Jejich autoři se zvěčnili v podchodech v Hrnčířské ulici. Na jednom z domů na hlavní ústecké třídě kdosi upozornil „Tady bydlí ten špicl“.
Nápisy ale s rozvojem graffiti po roce 1989 ustoupily. Převažují tagy, jak slangově označují sprejeři podpisy, jména, značky. Většinou čmáranice, které se nelíbí ani samotným jejich autorům, sprejerům z Ústí i mimo něj.
„Je třeba rozlišovat, zda jde o vandalismus, kdy autoři těchto nápisů se snaží z různých pohnutek někdy doslova zhanobit zdi a baví se reakcemi šokovaných kolemjdoucích. Anebo někdy může jít o celkem zdařilý projev kreativity,“ domnívá se grafoložka Blanka Pevná. Konkretizuje to na příkladech, kdy nápisy nebo malby na zdi neobsahují urážlivá nebo vulgární témata, ale naopak mohou nápaditě dotvářet charakter plochy, na které se vyskytují.

Sprejer, nebo vandal?

„Kolikrát to je jen vandalismus, za kterým jsou patnáctiletí kluci. Tagují nesmyslně. Sám nemám rád, když jsou potagované nové fasády,“ říká jednadvacetiletý Štěpán Pick z Ústí nad Labem. Živí se jako grafik a maluje graffiti. Legálně. Teď právě v klubu Mumie, v tamním baru vytváří Big bang, Velký třesk.
Jemu osobně se líbí pomalovaná zeď pod hotelem Vladimir. „Probouzí ve mně atmosféru newyorské ulice,“ říká Pick. První projevy graffiti-artu, značky mladistvých rebelů, se objevily v černošských čtvrtích New Yorku ve třicátých letech dvacátého století. Graffiti se rozšířilo v šedesátých letech po rozvoji průmyslové výroby barev ve sprejích z Ameriky do velkých měst Evropy a Asie.
Stává se důležitým inspiračním momentem pro uznávané umělce, kteří ho později prosadí i v galeriích.
Ústeckou graffiti legendou je Sake 33. Jeho dílem jsou mimo jiné pomalované zdi serpentýn nad hotelem Vladimir v Rooseveltově ulici.
Graffiti se v České republice začalo objevovat po revoluci v roce 1989. Prahu následovala velká města, včetně Ústí nad Labem i s částí Předlice.Odtud lemuje ústeckou chemičku až do Solvayovy ulice nevzhledná zeď, kterou před lety pomalovaly děti základní školy. Zeď rozkvetla. Stejně jako zastávka u horního vchodu do zoologické zahrady, na které se také zvěčnili školáci.
Kromě toho najdeme v Solvayově a Okružní ulici u Kauflandu na čemkoli tagy, které „zdobí“ i sloupy lemující Štefánkovu ulici směrem k zimnímu stadionu.
Vandalismus. Stejně jako kosočtverec na čele Michala Davida na billboardu u kruhového objezdu na Klíši.

Oko pod mostem

Zeď v podchodu k západnímu nádraží je jedna z legálních zdí pro graffiti. Další je pod hotelem Vladimir, poblíž bývalé prodejny Swiss. Zdi podchodu spojujícího Tovární a Revoluční ulici jsou pomalované graffiti a polepené plakáty tak, že nelze vidět ucelený obraz ani přečíst nápis. Znatelné jsou pouze „podpisy“ autorů. Ale jen pro zasvěcené.
„Ve své podstatě jsou všechno tagy, ale ne všemu se tak dá říkat. Místy najdete efektní nápis,“ hodnotí grafik Pick.
Upozorňuje na bývalou legální zeď pod železničním mostem a namalované velké lidské oko autora Sakeho. Nebo na garáže u Střední odborné školy Stará, na kterých se podíleli sprejeři z Německa.

Jména hloupých

Nápisy, včetně těch hanlivých na zdech a objektech v centru Ústí nad Labem, ustoupily výtvorům sprejerů.
„Na Masarykově ulici od Hraničáře směrem dolů není nic, co by vás zaujalo. Samé klikyháky, nic nepřečtete, a když ano, je to přezdívka. Text sám o sobě by měl být podpisem toho kterého writera. Tady jsem byl, podepsal jsem se,“ konstatuje Pick. Něco jako „jména hloupých na všech sloupech“.
Ale graffiti není o podpisech. „Záleží na provedení tagu, sám o sobě může být hezký,“ dodává grafik.