Vyměnili zvířata za faktury, faktury za půllitry nebo lopatu za nůžky. Tři lidé ze Strakonic nakonec dělají něco jiného, než vystudovali, ale jsou spokojení.
1. Pavlína Hálová
Byl to její dětský sen. Stát se veterinářkou a pomáhat zvířatům. Pavlína Hálová ze Strakonic proto začala studovat na veterinárního technika. Brzy ale zjistila, že to není jen starání se o psy a kočky. V takové práci musí i mezi krávy, prasata nebo ovce. „Byla jsem holka z města. Krávy jsem do té doby viděla tak z okýnka vlaku,“ přiznává.
Budějovická škola jí prý ale dala hodně. Viděla věci, ke kterým se člověk normálně nedostane. Například operaci medvěda v Zoologické zahradě v Hluboké nad Vltavou, kam po škole nastoupila. Zákrok prováděli přímo v kleci. „Dávali jsme mu tehdy šroub, myslím, že do stehenní kosti. Jako nástroje jsme používali obyčejné dílenské kladivo a palici. I ten šroub nám dělali na zakázku snad někde v dílně. Na ty podmínky to byla docela troufalá operace. Dělal ji nějaký doktor z Budějovic a já byla jeho asistentka,“ uvádí.
I když by se to mohlo na první pohled zdát, není prý práce v zoo žádná romantika. „Jde o obyčejnou službu u zvířat. Musela jsem je krmit, uklízet po nich. Časem se z toho stala rutina,“ svěřuje se. Ale na chvíle, jako bylo narození medvíďat, prý nikdy nezapomene.
Zvláštní bylo, jak někdy lidé neuvažují o tom, že o obyvatele zoo se musejí ošetřovatelé starat i v zimě. „Kolikrát mi někdo řekl, vždyť máte přece přes zimu zavřeno. Jako kdybychom všechna zvířata po sezoně vybili a na jaře zas pořídili nová,“ usmívá se.
Po dvou letech v zahradě odešla na mateřskou dovolenou. Zpátky už se nevrátila. „Odstěhovala jsem se z Budějovic do Strakonic a dojíždět od dvou dětí takovou dálku, to nešlo,“ vysvětluje.
Nastoupila proto do bufetu svých rodičů, kteří jí vycházeli kvůli dětem vstříc. Po čase vzala místo redaktorky v místních novinách. „Byla to zajímavá práce. Naučila jsem se hodně komunikovat s lidmi, ale pro matku dvou dětí to bylo časově náročné zaměstnání,“ vysvětluje, proč nakonec přijala práci asistentky manažera v obchodním domě.
Pracuje tam už čtyři roky, a i když fakturace ani příjem zboží nemá s tím, co studovala, vůbec nic společného, tvrdí, že pro ni nebyl problém přeškolit se. „Člověk se může naučit všechno,“ dodává.
K práci v zoo, na veterině nebo na jatkách by se už vrátit nechtěla. „Myslím, že bych to ještě zvládla, ale je to fyzicky hodně náročné. A ani sehnat místo v mém oboru by asi v dnešní době nebylo lehké,“ myslí si Pavlína Hálová.
2. Stanislava Knězová
Tam, kde jedna končí, druhá začínala. V účtárně velkoobchodu s potravinami mezi účty, fakturami a výplatami. Kam jinam, když právě skončila střední ekonomickou školu zemědělství a výživy. „Bydlela jsem ve středních Čechách a v té době to byl největší velkoobchod s potravinami,“ vzpomíná na zaměstnání, které sice bylo první, ovšem zdaleka ne poslední.
Nebyla ale typ, který by se spokojeně zabydlel v jednom povolání. „Možná, že jsem toho chtěla co nejvíc vyzkoušet, a tak jsem jeden čas dělala civilního pracovníka Vězeňské služby ČR, pak asistentku ředitele firmy, která vyráběla drogistické zboží,“ vyjmenovává.
Když se v práci asistentky orientovala, přešla do smíchovského Staropramenu. Tam byla „po ruce“ tiskové mluvčí a generálnímu řediteli.
„Ten se jmenoval Graham Staily a byl to Brit. U něj mě ohromoval úplně jiný styl jednání s podřízenými. Ať už jsme to byly holky z kanceláře, nebo dělníci v halách, ke všem se choval stejně,“ popisuje.
Jako každý mladý člověk ale potřebovala peníze na byt. Byla svobodná, noviny a internet byly plné nabídek na au-pair, tak odjela do Velké Británie.
„Kdo si myslí, že jsou v cizině chůvy dobře placené, ten se plete. S padesáti librami na týden bych si na bydlení nevydělala. Už po sedmi dnech jsem pracovala jinde. První tři měsíce jsem makala šestnáct i víc hodin denně,“ říká.
Její den začínal ve škole. Na čtyři hodiny byla pomocnou asistentkou učitele ve třídě, odpoledne na ni čekal kamrlík uklízečky s kyblíkem, hadrem a koštětem. Večery trávila za pípou v malé hospůdce. „Byl to zápřah, ale lidi byli moc fajn. Nejenže jsem si vydělala na byt, ale za zbytek peněz jsem vycestovala na východ. Do Pákistánu a Indie,“ říká.
Další život v Čechách byl pár let stereotypní. Rodina a výchova dětí. S hlavou plnou zážitků si vyzkoušela povolání novináře. Ale ani to nebyla konečná. Začala studovat vysokou školu. „Z pragmatických důvodů. V dnešní době je střední škola málo. Chtěla jsem obor, který by se týkal ekonomie nebo práva. To, co už jsem znala ze střední školy. A také školu, která by nebyla daleko, v Českých Budějovicích.
Ani po vysoké ale není ze Stanislavy Knězové ekonomka v kanceláři. Život jí přesměrovala tragická smrt otce. „Jsem z myslivecké rodiny, táta byl myslivcem od mládí a ke vztahu k přírodě vedl i mě. Chtěla jsem, aby někdo z rodiny v myslivosti pokračoval. Hodně z teorie jsem věděla, další kvanta jsem se musela naučit,“ líčí. Předloni složila zkoušky, aby získala lovecký lístek, od loňska má doklad na mysliveckého hospodáře.
Ani to ještě není konec. Má zálusk na vyšší odborné zkoušky, aby myslivost mohla přednášet adeptům, jako byla ona.
Stihnout se dá leccos. I při rodině a dvou dětech. „Ve volném čase se nedívám na televizi ani nesedím u počítače. Ležím v posteli a čtu si, dopoledne cvičím svého psa, víkendy trávím na cvičáku nebo v lese. Studuju zoologii, dendrologii, parazitologii, kynologii a další. Zní to strašidelně, ale mě to opravdu zajímá,“ dodává.
3. Jaroslav Mareš
Muž, který v zimě v létě pokládal do země telekomunikační kabely, se dal na stříhání a ondulace psů. „Když za mnou přijdou bývalí kolegové, nestačí nad tím kroutit hlavou,“ usmívá se Jaroslav Mareš ze Strakonic.
Co měl ale vyučený spojový montér dělat, když v roce 2004 přišel o práci? Po třiadvaceti letech. „Ještě v roce 2000 nás bylo pětadevadesát a o pár let později tam zbyli dva lidé,“ poukazuje na situaci v bývalém státním podniku Telecom, ze kterého se stala akciovka.
Půl roku byl na úřadu práce a vymýšlel, co dál. Celý život měl doma nějaké psy, a tak si našel kurs, kde učili, jak jim dělat lazebníka. „Nebyla to žádná legrace. Jednu nohu jsem třeba stříhal dvě hodiny. Ani po kurzu nemůže člověk říct, že je hotový. Zručnost získá až tak za dva roky,“ tvrdí.
Jeho život se absolutně změnil. Zapomněl na teplý vaťák, který v zimě oblékal u spojů, a jezdí a fotografuje si různé americké a francouzské styly úpravy srsti po výstavách a sleduje trendy, aby se mohl stále zdokonalovat.
„Na malém městě, jako jsou Strakonice, dělám všechno. Od koupání, stříhání, fénování, žehlení srsti, trimování, což je vytrhávání odumřelé srsti u hrubosrstých plemen psů, až po úpravy drápků. Ve velkých salonech dělají jednoho psa i tři čtyři lidé najednou. Nebo mají specialisty na určitá plemena,“ upozorňuje.
Takové povolání může dělat jen ten, kdo má ke zvířatům vztah. Ne každému chlupáči koupání a fénování sedne. „Štěňata se buď bojí strojku nebo usnou. Velcí psi zas mohou být agresivní, takže si je nejdřív musím uklidnit. Stříhám taky kočky. Některá při tom vrní, jinou museli držet tři lidé,“ popisuje.
Jaroslavu Marešovi tak zásadní životní změna nevadí. Na obou povoláních našel něco pozitivního.
„Líbilo se mi u kabelové čety, ale teď jsem svým pánem a nemusím za prací nikam dojíždět, salon jsem si s přispěním dotace úřadu práce zřídil v přízemí svého domu,“ dodává.
Povolání slavných
Ronald Reagan (bývalý prezident USA) než vstoupil do politiky, živil se jako herec
Karel Gott (zpěvák) vyučený elektromontér
Barbara Streisand (herečka) pracovala jako telefonistka a uvaděčka v kině
Roman Šebrle (atlet) vystudoval informatiku
Anna Geislerová (herečka) zanechala studií na konzervatoři a úspěšně se věnovala modelingu
Zdroj: Osobnosti.cz
