Minuli se povoláním? Opravář hra je divadlo, kněze živí poradenství | E15.cz

Minuli se povoláním? Opravář hra je divadlo, kněze živí poradenství

Mnozí lidé dělají práci, která je na hony vzdálená jejich původní nebo vystudované profesi. A často by zpátky neměnili.

Kdo nechtěl být v dětství nebo mládí kosmonautem, pilotem formule 1 nebo modelkou, herečkou či zpěvačkou? Realita je nakonec v drtivé většině případů naprosto odlišná.
Přesto se najdou lidé, kteří se ke své vysněné profesi v dospělosti aspoň přiblíží. A jiné zavede náhoda, osud nebo příležitost do branže, na kterou by nikdy ani nepomysleli. Sedmička přináší čtyři příběhy Zlíňanů, kteří dnes dělají úplně něco jiného, než vystudovali nebo s čím po škole začínali. Z opraváře hercem Jen málokterý z diváků, kteří navštěvují představení Městského divadla ve Zlíně, tuší, že před nimi na pódiu ztvárňuje role bývalý opravář trolejbusů. Herec Jan Lefl ík se vyučil mechanikem opravářem silničních vozidel a v brněnském depu pět let pracoval v montérkách na opravách vozů městské hromadné dopravy. „Dneska už bych asi žádný trolejbus neopravil. Technika se za poslední léta úplně změnila. Ale pravidelně se mi o této práci zdávají sny, takže jsem z praxe vlastně nevyšel,“ směje se Lefl ík.
Nad manuální prací v montážní jámě nakonec zvítězila láska k divadlu. „Od osmi let jsem hrál v divadle Na provázku, a i když jsem pracoval jako opravář, stále jsem hrál amatérské divadlo. Později jsem dělal i rekvizitáře a inspicienta. Když jsem se dozvěděl, že zlínské divadlo pořádá konkurz na herce, přihlásil jsem se,“ objasňuje svou dlouhou cestu k divadlu Lefl ík.
Ve zlínském divadle hraje už jedenáct let a zpátky k původní profesi by se už za nic nevrátil. „Dělám to, co mě nesmírně baví a naplňuje. Z mého pohledu je to v životě to nejdůležitější. Ale člověk by si měl ve všem umět najít něco, co ho chytí a bude bavit, i když nedělá práci přesně podle svých představ,“ míní nedávný představitel Švejka ve stejnojmenné hře. Se zlínským divadlem by rád spojil zbytek svého profesního života. „Nemůžu říct, co bude za pár let, ale rád bych ve Zlíně zůstal. Mám tady byt a do Brna už se vracet nechci,“ uzavírá čtyřiačtyřicetiletý herec.
Z kněze poradcem Naprosto radikálně změnil svůj profesní život Jan Vodák. Tři a půl roku byl katolickým knězem, dnes se věnuje firemnímu a rodinnému poradenství. Že vstoupí do kněžského semináře, se rozhodl v osmnácti letech. „Pracoval jsem hodně v salesiánském středisku na Jižních Svazích a v centru volného času s mládeží. Ve Zlíně jsem rozjížděl například nealko diskotéky,“ vzpomíná Vodák.
Službu církvi opustil po necelých čtyřech letech. Lásku ke Kristu překonala láska k ženě. „Rozhodl jsem se, že nebudu žít sám, a protože katolický kněz musí dodržovat celibát, musel jsem radikálně změnit život,“ vysvětluje svůj odchod z farnosti Vodák.
Jeho život se rázem změnil. Oženil se, začal pracovat jako vychovatel a začal studovat. Dnes pracuje stejně jako kdysi s lidmi, ale je to práce úplně odlišná.
„Věnuji se rodinnému a firemnímu poradenství. Toho druhého je v poslední době o hodně víc. Pracuji s manažery a zaměstnanci nebo s lidmi, kteří mají potíže v rodinném životě. Jako ke knězi ke mně lidé chodili pro pravdu. Chtěli radu a tu akceptovali jako jedinou správnou. Teď řešení hledám společně se svými klienty. Někdy se i přeme, ale to k hledání patří,“ říká Vodák.
Podle něho se věřící často bezpodmínečně řídí slovy kněze a nechápou, že je také jen člověkem, který nemusí mít vždycky pravdu. „Dnes mi lidé daleko víc oponují, a to je dobře. Život není tak jasný, jak se často hlásá při kázání, a oponenti mohou člověka posílit,“ srovnává bývalý kněz.
I kdyby to bylo možné, ke kněžské práci už by se nevracel. „Jsem ššastně ženatý, dělám to, co mě baví, a jsem spokojený. Už bych nechtěl, aby mi lidé jen naslouchali a já měl vždycky pravdu. Vlastně se mi ulevilo,“ přemítá Vodák. Z rádia k autodílům Filmová škola ve Zlíně měla být pro Evu Královou vstupenkou do světa, o kterém od dětství snila. „Vždycky jsem chtěla pracovat v rádiu nebo v televizi, proto jsem šla studovat mediální produkci na zlínskou filmovku. Po dokončení studia jsem dělala produkční a promoaktivity v Rádiu Zlín,“ líčí Králová.
Kvůli vysněné práci oželela i slušný plat. „Dělala jsem za sedm tisíc měsíčně. Nešlo z toho žít, ale byla jsem ráda, že mám zaměstnání, které mě baví. Postupně jsem si ale uvědomovala, že pokud chci aspoň něco ušetřit, musím zapomenout na naivní představy o práci mých snů,“ vzpomíná na dobu střízlivění jedenatřicetiletá žena.
Když po třech letech dostala nabídku z úplně jiného oboru, dlouho se nerozmýšlela. „Jeden známý mi nabídl, jestli nechci prodávat autodíly za solidní plat. Ty peníze to rozhodly. V nové branži jsem se zorientovala poměrně rychle a za pár roků jsem si vydělala na auto a teď s přítelem šetříme na byt. Díky této práci jsem například také testovala pneumatiky pro koncern Barum,“ libuje si Králová, která bydlí v Otrokovicích a nyní pracuje pro brněnskou společnost.
Jak dlouho v branži vydrží, netuší. „Na příštích deset let to nevidím, ale jeden nikdy neví,“ směje se Králová, kterou automobilový svět nadchl tak, že si chce dokonce udělat řidičský průkaz, aby mohla jezdit s kamionem. Dveře si však nezavírá ani před návratem do rádia. „Možné je všechno, ale do soukromého rádia už bych se nevrátila. Nejraději bych dělala ředitelku ve veřejnoprávním rozhlase,“ tvrdí s nadsázkou mladá žena.
Od reklamy k make-upu Dnes má jedenatřicetiletá Petra Kunstová ve Zlíně kosmetické studio a pracuje už dva roky jako vizážistka. Původně ale začínala v úplně jiné branži. „Vystudovala jsem obchodní akademii, ale nebavilo mě to. Po maturitě jsem pracovala v administrativě, ale vůbec mě to nenaplňovalo. Chyběl mi kontakt s lidmi,“ vrací se do minulosti Kunstová.
K lepšímu se její profesní život změnil, když začala pracovat v reklamní agentuře, kde prodávala inzertní plochy. „Najednou mě práce začala bavit. Byla jsem v dobrém kolektivu a stále v kontaktu s novými lidmi. Ale v sobě jsem stále nosila svůj sen OE když mi bylo čtrnáct, chtěla jsem být kosmetičkou, ale rodičům se to nelíbilo, takže moje přání nerespektovali. Tak jsem si ho v dospělosti začala plnit sama,“ říká vizážistka. Dál prodávala reklamu a při tom si otevřela kosmetické a nehtové studio, kde trávila volný čas. „Měla jsem stále víc klientů a po určité době už se obě práce nedaly společně zvládat. Proto jsem se začala věnovat jenom kosmetickému studiu. Funguje už pět let,“ prohlašuje s hrdostí Kunstová.
I když je spokojená a pracovně vytížená, reklamní branži úplně sbohem nedala. „Nedávno mě bývalý zaměstnavatel oslovil, jestli bych s firmou nechtěla znovu spolupracovat. Kývla jsem na to. Člověk by neměl nikdy zůstat stát na místě,“ tvrdí Kunstová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!