S vysokými horami, ledem a kamením, dravou řekou i nepřízní počasí a osudu bojovala osmadvacetičlenná expedice Čechů v Kyrgyzstánu. Za tři týdny chtěla skupina nadšenců projít částí pohoří Tian Shan a dostat se až na horu Khan Tengri ve výšce 7010 metrů nad mořem. Nakonec jim špatné počasí nedovolilo vysněného cíle dosáhnout a navíc sebralo život jednoho z členů expedice.
Členem expedice byl i Martin Olšák z Liberce. „Už mám něco za sebou, prochodil jsem Alpy i další pohoří. Tentokrát jsem chtěl vyšlápnout ještě o něco výš, tak mě možnost vyrazit do Kyrgyzstánu zaujala,“ říká Olšák. Připojil se ke skupině lidí poskládaných z měst celé republiky a jel.
Do pohoří trvalého sněhu a ledu odletěl na počátku srpna. Letadlem dorazila expedice do hlavního kyrgyzského města Biškek, odkud je dopravily maršutky k vrtulníku. „Jedině helikoptéry se dostanou do hor, a tak jsme s nimi doletěli na ledovec Imjlček, který je jedním z největších pevninských ledovců ve výšce čtyři tisíce metrů. Tam jsme založili první tábor,“ vypráví Olšák.
Počasí nepřítelem
Ze základního tábora putovala expedice na vrchol. „Jeden den nám trvala aklimatizace, další den jsme vyrazili na 4900 metrů vysoký vrchol. Výstup nám zkomplikovala lavina, která spadla pět dní předtím a smetla vyznačenou trasu. Šli jsme tedy tak trochu poslepu,“ vypráví Olšák. Nejhorší bylo podle cestovatele vedro. „I když jsme chodili po ledovci, slunce hrozně pálilo a teplo se odráželo od kamení, které bylo všude. Taky jsem se hned spálil,“ vzpomíná cestovatel.
Slunečné dny si užila expedice jen krátce. V okamžiku, kdy měli vyrazit na vrchol, jejich putování zastavila fronta. „Začalo sněžit a místní horalové dostali informaci, že na vrchol nemůžeme jít. Všude ležela mlha a navíc kvůli sněžení hrozil pád lavin. Na příhodné počasí jsme čekali další tři dny,“ vysvětluje Olšák.
Ale ani pak expedici štěstí nepřálo. Nejdřív vyšplhali do výšky 5300 metrů, kde postavili tábor a přenocovali. Pak se dostali do výšky 5900 metrů a opět přečkali noc ve stanech. „A tam jsme skončili definitivně. Opět přišla fronta, přinesla vítr a mlhu a bylo po výstupu,“ povzdechne si ještě při vyprávění Olšák.
Osudná řeka
Na další čekání nezbyl expedici čas, a tak si alespoň vynahradili dobytí nejvyššího vrcholu cestou na předvrchol hory ve výšce 6120 metrů. Výpravu pak čekala cesta zpátky. Sestup se ale expedici zvrtl. Původně měl trvat asi tři dny, jenže laviny zničily trasy, a tak cesta trvala o dva dny déle.
„Na nečekaném místě nás překvapila široká řeka, špinavá, plná studené vody z ledovce, která vznikla po pádu laviny. Hnala se přes cestu a někoho napadlo, že přebrodíme,“ vzpomíná Olšák. Mohutný proud byl pro cestovatele velkým soupeřem. Nezkušenost i přecenění vlastních sil nakonec stály život jednoho z členů výpravy. „Udělal pár kroků, upadl do vody a už se neukázal. Bylo to drsné. Všichni jsme rychle vodu opustili a už si tam nikdo nechtěl namočit ani nohu,“ popisuje Olšák.
Zážitek a strach o život ochromily výpravu. „Nálada byla mizerná, nikdo už nechtěl k řece ani přistoupit. Nebyl signál telefonu, nemohli jsme volat o pomoc,“ popisuje Olšák. Zbývající dny expedice byly už jen pochmurné, s myšlenkami na návrat domů. V Martinu Olšákovi zanechala výprava nepříjemný pocit.
„Dost mě to ovlivnilo. Hodně si teď budu rozmýšlet, kam jedu a s kým. Do hromadné akce už nikdy nepůjdu. A vůbec v nejbližších měsících zůstanu raději doma a výpravu naplánuji, až se zbavím pocitu strachu, který jsem zažil. Byl asi nejhorší v mém životě,“ dodal cestovatel.
