Psí spřežení z Argentiny i Kamčatky přilákaly na děčínský Sněžník závody, které tam poslední lednový víkend pořádal Mushers klub Děčín. Je to již tradice. Klub vznikl před patnácti lety a od té doby pořádá závody každou zimu.
Pro modré oči
Děčínský Mushers klub sdružuje čtyřicet chovatelů závodních psů. Jsou mezi nimi i manželé Nešněrovi.
„Péče o psy je takovou druhou prací na plný úvazek. Od krmení a trénování až po mazlení,“ říká Dagmar Nešněrová. Sama se mushingu věnuje dvacet let a jak říká, přilákaly ji k němu modré oči sibiřských husky. Za tu dobu se u Nešněrů vystřídalo na čtyřicet psů. I v mushingu je totiž třeba vychovávat dorost. Nyní jich mají šestnáct, z toho pět závodních.
„Jména získávají postupně. Od mala na všechny voláme klucí. Podle povahy a projevů jim potom dáváme jména jako Fňuk, Cik Cak či Dum Dum,“ usmívá se Nešněrová. Nyní jezdí s evropskými saňovými psy, což jsou různí kříženci loveckých plemen. Přestože jsou to kříženci, mají zaregistrovaný původ mnoho generací zpět. Nešněrovi s nimi trénují nejméně třikrát za týden v okolí Děčína, zhruba od května do konce února. V zimě se saněmi, v létě s čtyřkolovou tréninkovou károu.
„Nejvíc záleží na tom, jak jsou psi seřazeni ve spřežení. Vpředu bývá udavač tempa, druhý umí dobře zatáčet a je rozvážný. Nemusí se jednat o šéfa smečky,“ říká Nešněrová. Psy netrénuje jen kvůli rychlosti a síle, ale také kvůli poslušnosti při odbočování, zastavení a při setkání s ostatními psy.
Drahý koníček
Mushing není levný koníček. „Kromě krmení jsou zde náklady na veterinární prohlídky, speciální atesty, vitaminy a výživu,“ vypočítává Jiří Nešněra. Vybavení závodníci pořizují u specializovaných firem, lze si objednat i vozík přímo na míru. Materiál je velmi odolný, z leteckého duralu a uhlíkových vláken. Ani cestování na závody není jednoduché. V Děčíně jezdí malým náklaďákem, který lze během několika desítek minut přestavět na obytné auto včetně boxů pro psy.
