Muži s kolovrátky probarví Liberec

Slyšte, slyšte píseň tklivou, jak Hanz z Hrádku zabil milou. Že mu byla nevěrná, vrazil jí nůž pod žebra. V kaluž krve klesla, proklínám tě, hlesla.
Tak nějak začínaly pravidelné flašinetářské noviny. Moderátory byli většinou váleční vysloužilci nebo lepší žebráci. Sbírali drby, události a hlavně černou kroniku z celého okolí. „Byla to vlastně žebrácká elita, protože si dokázali vyžebrat na flašinet. Když byl těžký, tahal jim ho pes zapřažený do vozíku,“ vypravuje liberecký flašinetář Aleš Václavík. Hrací skříňky má doma hned čtyři – od malého piskláčku s písní na Bílé Hoře až po zdobenou skříňku za padesát tisíc. Jako šéf jabloneckého folklorního souboru Šafrán zpestřuje vystoupení. „Tanečníci si odpočinou a lidé se diví, jak to, že skříňka hraje, když z ní nevede nikam šňůra,“ poznamenal Václavík.
Flašinetáři byli na přelomu devatenáctého a dvacátého století moderátory bulváru. Tragédie, o kterých slyšeli, si patřičně přibarvili. Dotvářeli atmosféru každého města. Jejich tradici se snaží oživit novodobí hráči. Se svým uměním míří i do Liberce a 10. a 11. srpna písněmi a kvílícími kolovrátky probarví město.
„Přijede čtyřiadvacet flašinetářů z Čech, Německa, Francie a Švýcarska. V dobovém oblečení budou zpívat a hrát na řadě míst v centru města. Začnou ve středu 10. srpna ve čtyři odpoledne před radnicí, druhý den se rozptýlí i do ostatních ulic,“ říká Jiří Volný ze Severočeského muzea, které je spolupořadatelem akce.
Lidé uslyší kolovrátkáře například před obchodním domem Plaza na Šaldově náměstí, na Moskevské a Pražské. „Ve čtvrtek uspořádáme v muzeu výstavu flašinetů, které máme ve sbírkách, a od čtyř odpoledne se účastníci setkají na přednášce. Akci tam zakončí společným koncertem,“ popisuje Volný.
Flašinetáři ještě za první československé republiky chodívali od hospody k hospodě, od domu k domu. Často je provázely jejich ženy, které zpívaly. Pro větší důraz s sebou vozili desky s obrázky s dějem písní, což byly předchůdci komiksů. „Flašinetářů bylo tolik, že města musela jejich počet omezit koncesemi. A policie je moc ráda neměla. Přitahovali totiž zloděje. Ti obírali posluchače nebo využívali toho, že si lidé odskočili k flašinetu a nechali opuštěný byt,“ upřesňuje Volný.
Samotné hrací skříňky, fungující na principu píšťal a měchů, byly důmyslnými malými varhanami i uměleckým dílem. Byly ozdobené malůvkami a mnohdy i pohyblivými figurkami, připomínajícími betlém. S kolovrátkářským boomem začaly vznikat firmy na výrobu hracích skříněk. Tradici měly i na Liberecku.
„Jednou z nejznámějších byla například chrastavská firma, kterou založil Augustin Reimer, ta se dokonce časem vypracovala až k výrobě hracích skříněk a pianin,“ uzavírá Volný.