Na parazitující intelektuály nadávám u piva. Nebojuji s nimi

Milovník jazzu Ondřej Ruml exceloval v muzikálu Janka Ledeckého Hamlet. Teď se chystá na další dva muzikály.

Zhruba v deseti letech začal Ondřej Ruml hrát na kytaru a o dva roky později mu učarovalo pětistrunné banjo. Dnes je mu třicet a hudbou se živí. Jak vedla cesta od dětských začátků na pražská muzikálová prkna?

Zlomem v jeho kariéře bylo, když se v roce 2008 zúčastnil televizní soutěže X Factor a skončil druhý. I díky tomu získal role v nejrůznějších muzikálech. V divadle Broadway nyní exceluje v titulní roli rockové opery Hamlet. Věrný však zůstavá i nadále svému oblíbenému jazzu s kapelou František Kop Quartet.

V Hamletovi ztvárňujete prince, jednu z hlavních a jistě obtížných rolí. Jak jste se s tím vyrovnal?

To musí posoudit hlavně diváci, ale doufám, že dobře. Herecky je ta role samozřejmě nádherná, vlastně jedna z nejkrásnějších. Pěvecká část je pro mě v Hamletovi velmi těžká, jelikož je napsaná pro tenor a to moc nejsem. Některé pasáže jsou docela vysoko, a proto v sobě musím vždycky sebrat všechny síly, abych to vyzpíval. Ale baví mě to nesmírně.

Hamlet ale není vaším prvním muzikálem. Spolupracoval jste i s Danielem Landou a hrál v jeho Tajemství. Jak na tuhle roli vzpomínáte?

V muzikálu Tajemství jsem měl roli trampa a pak spoustu dalších menších roliček. Ale byla to obrovská zkušenost a naučil jsem se kvůli tomu i dost rychle převlékat. Tajemství bylo skvělé představení a strašně se mi líbilo poselství, které sdělovalo. Možná se mnou nebude někdo souhlasit, ale Dan Landa má co říct.

A co Johanka z Arku? Putoval jste s ní i po Španělsku.

Johanku z Arku jsme nastudovali ve španělštině a jezdili jsme tam jako zájezdové představení. Hrál jsem archanděla Michaela. V české verzi Johanky z Arku jsem byl pro změnu Raimond. Dodnes považuji za čest, že mohu být na pódiu s Kamilem Střihavkou, s Bárou Basikovou a s mým dobrým kamarádem ze soutěže X Factor Jirkou Zonygou. Pán je na mě hodný.

Soutěž X Factor, ve které jste skončil právě za Zonygou, vás v kariéře hodně „popostrčila“. Vzpomínáte na ni v dobrém?

Jenom v dobrém. Ta soutěž byla jedna z nejkrásnějších věcí, které mě doposud v životě potkaly. Naprosto splněný sen, o kterém si v duchu fantazírujete, ale neumíte si představit, že by se splnil. Odjakživa jsem vyrůstal u rádia, desek a televize a sledoval ty, kteří tam zpívali. A najednou bum a byl jsem mezi nimi. Stojíte vedle Karla Gotta, on vám přátelsky něco říká a vy se v duchu ptáte: „Jak je vůbec tohle možné?“ Díky soutěži jsem si definitivně uvědomil, že se můžu živit tím, co mě baví.

Co je to ta „Ondrova kouzelná krabička“, díky které jste dostal národ písničkou Don’t Worry, Be Happy?

Je to takové zařízení, které umožňuje nahrát si postupně do stop jednotlivé hlasy či zvuky písně. Všechny tyhle složky nahrávám živě před diváky a ty pak běží ve smyčce stále dokola. Poté mohu dál improvizovat a třeba zapojit do písničky i diváky.

Co říkáte na pěvecké a jiné soutěže, které hledají zpěváky, talenty a podobně?

Někdo radí: „Jděte do soutěže.“ Jiný zase varuje: „V žádném případě tam nechoďte!“ Myslím si, že každý má možnost volby. Je zajímavé, že lidé, kteří dlouhou dobu odolávali a tvrdili, že by do podobné soutěže v žádném případě nešli, nyní vídám v televizi v Hlase ČeskoSlovenska. Jít do takového pořadu není žádná ostuda a jsem rád, že na to přišli i ti, kteří právě tohle odsuzovali.

Nedávají ale talentové reality show umělci punc „rychlokvašky“?

Mně pomohla, akorát si člověk musí uvědomit důležitou věc. Soutěž tady není proto, aby našla talent nebo aby byl někdo slavný, ale aby vydělávala televizi peníze. Ten, kdo do ní přijde a podaří se mu dojít do konce, získal pro sebe obrovskou reklamu, která by ho jinak stála miliony korun. A přesně to je devíza soutěže, zbytek je na vás. Je ale pravda, že soutěž mi zanechala jisté stigma a musel jsem bojovat o to, aby si mě vážili i lidé, kteří pohrdají takzvanou komercí. Zajímalo by mě ale, jak tu komerci chtějí definovat. Přijde mi to naivní a zbytečné. I když vlastně každý se musí něčím živit.

Bojujete s intelektuály?

Ne, nebojuju, ale nadávám na ně v hospodě u piva. Musíme si ale říct, kdo to ten intelektuál vlastně je. Poslední dobou si pod pojmem intelektuál představuji takové ty věčné kritiky, někoho s velkými brýlemi v upnuté béžové košili, někoho, kdo neumí nic vytvořit, pouze parazituje na výtvorech jiných. Divné povolání. Teď ale nemyslím intelektuála-umělce, což je třeba sochař nebo malíř, muzikant, který žije svojí tvorbou a to je náplň jeho života. Vadí mi, když lidé vynášejí své rychlé soudy typu: „Langerová je komerce, Bárta je umění, Xindl X je někde mezi… Bla bla bla…“ Nemám tyhle škatulkáře rád, přijde mi to naprosto zbytečné.

Vidíte, a přitom trochu jako intelektuál-umělec působíte.

Za intelektuála se nepovažuji, i když máte pravdu, tyhle věci jsem v útlém mládí taky řešil… Ale jsem člověk, který má rád poznání, vědění, rád se dozvídám a učím nové věci. Nechci se zastavovat, když jsem spokojený. Vlastně nikdy nejsem spokojený. Zjistil jsem, že nejblíže k tomu mám, když jdu. Cesta je cíl.

Zmínil jste se, že „Pán“ vás má rád. Jste tedy věřící?

Každého člověka má rád! Věřící jsem a pokřtěný jsem také, ale do kostela jsem nikdy nechodil a ani nevím, zda je nutné tam chodit. Věřím v Boha, ale nechci si určovat, zda inklinuji k buddhismu, či křesťanství, nebo jinému náboženství. Beztak všechna náboženství vycházejí z jedné prapůvodní víry. Bůh je podle mě jen jeden. A teď něco pro naše ateisty - existence Boha je už dneska v podstatě vědecky potvrzená. Kvantová fyzika dokazuje, že hmota neexistuje. Všechno je v naší mysli. A astrofyzik Jiří Grygar je také věřící. Nic se tedy nevylučuje, věřte, nebo ne, ale Bůh je.

Jak se vám líbilo v USA v Missouri, kde jste hrál na World Festivalu v Silver Dollar City? Byla to velká škola života?

To byl další splněný sen. Jako kluk jsem hrál na pětistrunné banjo a do USA jsem se dostal s kapelou Modrotisk, ve které jsem účinkoval deset let. Hráli jsme bluegrass, což jsou vlastně kořeny country. Měsíc jsme fungovali jako doprovodná kapela australského jódlujícího zpěváka Waynea Horsebrougha. Hráli jsme čtyřikrát denně a večer jsme pak měli vždy dvacet minut v hlavní show v amfiteátru, kam chodily čtyři tisíce lidí.

Jací jsou podle vás Američané?

Amerika je tak nějak zvláštně otevřená a svoboda tam je cítit víc než u nás. Teď nemluvím o zákonech, ale o chování lidí k sobě navzájem. U nás se v noci spousta lidí opije a pak pokřikuje po ulicích a dělá kravál. U nich to nedělají, protože vědí, že by tím někoho mohli rušit. Jsou daleko ohleduplnější a slušnější k sobě navzájem. Největším zážitkem se pro mě pak stala návštěva národního parku v Arkansasu. Viděl jsem obrovský převis, kde kdysi žili indiáni, a pro mě, který jsem vyrostl na Vinnetouovi a na foglarovkách, to znamenalo strašně moc.

Kam utíkáte v Praze, když chcete mít klid?

Když není čas vypadnout z Prahy, tak krásně je na Divoké Šárce. Zalezu si na nějakou skálu, kam už se nikdo neodváží jít, a užívám si ticha a samoty. Mám ale rád celou naši zemi. Líbí se mi v okolí Českého Krumlova a nádherný je Český ráj, tam jsem vyrostl.

ONŘEJ RUML

• Narodil se 21. srpna 1981 v Jablonci nad Nisou.
• Vystudoval zpěv na jonzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze.
• Hrál v kapelách Modrotisk, Skandovat Oranž, Top Dream Company a Dobrý Večer Quintet.
• Hraje na banjo, klavír, a kytaru.
• V roce 2008 se zúčastnil pěvecké soutěže X Faktor.
• Účinkoval v muzikálech Tajemství, Johanka z Arku, Quasimodo, a Hamlet.
• V roce 2010 vydal autorskou desku Proměna.