Na vodě, ve vzduchu, na koloběžce. Na tuhle svatbu nezapomenou

Červen je podle pracovníků matriky měsícem svateb. Sedmička nabízí snoubencům sedm netradičních návodů.

Jejich svatba přepsala dějiny Plzně. Přesněji řečeno plzeňských pověstí. Jiří Šilhánek si bral svoji ženu Šárku v rouchu středověkého kata. I nevěsta měla na sobě kápi, která jí zakrývala obličej. To vše se odehrálo na náměstí Republiky v roce 2002. Předlohou pro jejich sňatek jim byla stará pověst, podle které se chtěl v katedrále oženit kat. Protože ale kvůli svému povolání do kostela nemohl, poslal za sebe náhradníka.

„My jsme pověst dovedli ke šťastnému konci,“ usmívá se dnes čtyřiatřicetiletý Jiří Šilhánek. Brali se během Historického víkendu, kdy se celá Plzeň převléká do strašidelných kostýmů. V maskách byla i většina svatebčanů.

„Před obřadem jsme si museli masky sundat, jak to bylo domluveno s oddávajícím,“ vysvětluje. Obřadu přihlíželo několik tisícovek diváků. Ti ocenili i moment, kterým oba novomanžele překvapili jejich kamarádi – ženich musel po náměstí vozit svoji nevěstu v motorovém člunu, který měl kolečka. Nešlo ani tak o sílu, jako spíš o šikovnost a dobrý zrak. Správný směr musel najít skrze mlhu, o kterou se postarali hasiči. „Byl to nevšední zážitek, který k takovému dni patří. Jsme spolu dodnes a štastni,“ uzavírají Jiří a Šárka Šilhánkovi.

Svatba provoněná párou

Kdyby si měli vybrat rodinný erb, manželé Hnojští by určitě zvolili lokomotivu. V jednom vlaku se seznámili, další je odvezl téměř od oltáře. Navíc Pavel Hnojský pracuje jako strojvedoucí. Modelů mašinek má plnou ložnici. Seznámili se před jedenácti lety během výletu parním vlakem do Krkonoš. On už tehdy řídil vlaky, ona pracovala v muzeu. Za tři čtvrtě roku byla svatba, a ne ledajaká. Kolegové z občanského sdružení Iron Monument Club, které sdružuje zájemce o technické památky, se oblékli do svátečních pracovních mundúrů a pro svého tehdejšího předsedu měli vskutku originální svatební dar – na třetí nástupiště plzeňského Hlavního nádraží pro něj přistavili parní vlak, který svatebčany odvezl až do Srb na jižním Plzeňsku.

„Vezla nás parní lokomotiva 475.111, která byla vyparáděná podobně jako ve filmu Železný dědek,“ popisuje Pavel. Byla vyzdobená barevným krepovým papírem a opentlenými větvičkami. Na svatební lokomotivě nechyběly ani prstýnky a panenka. „Pocházím ze železničářské rodiny. Parní lokomotiva má pro mne tu nejkrásnější vůni na světě,“ uzavírá Vendula Hnojská.

Sever proti Jihu

Než se oženil, tak v čele své kavalerie vybojoval nejednu vítěznou bitvu. Vladislav Dušek založil v roce 2001 občanské sdružení, které sdružuje milovníky historie americké občanské války. Svatbu měl stylovou – ve westernovém městečku Halter Valley ve Dnešicích na Plzeňsku. Válčilo se i zde. Přijelo na ni asi osmdesát přátel. Všichni v uniformách a dobových šatech z Ameriky devatenáctého století. Vše dotažené do posledního detailu.

Promyšlené bylo i datum svatby. Brali se 9. dubna 2005 – sto čtyřicet let od konce americké občanské války – vůbec nejkrvavějšího konfliktu na severoamerickém kontinentu. Výsledek svatební bitvyu Dnešic – mezi Unií a Konfederací, při kterém se střílelo i z děl, tentokrát nebyl důležitý. I když byla zima a pršelo, novomanželům to nevadilo.

„Pršelo nám štěstí. Klape nám to dodnes,“ prozrazuje spokojený Vladislav Dušek.

Na ostrově z polystyrenu

Nejdřív obrovský kus polystyrenu sloužil jako divadelníkulisa, která byla svědkem těch nejsmutnějších divadelních tragédií. Nakonec ale pomohl dvěma mladým lidem až do klidného manželského přístavu.

„Nechtěl jsem se ženit na radnici. Protože jsem vodní záchranář, chtěl jsem na vodu,“ popisuje tehdy sedmadvacetiletý ženich Milan Liška. Na hladinu se ale nevydal na pramici nebo na parníku. V létě roku 2007 přeměnil obrovský divadelní kus polystyrenu na opuštěný ostrov. Osázel ho květinami, zapíchal do něj větve, pustil ho na vodu, a aby už nebyl tak opuštěný, posadil na něj vedle sebe svoji budoucí manželku Janu. Jejich svatba se stala ozdobou Plavby netradičních plavidel na Radbuze. Své ano si řekli na jezu U Mráčku, kam oddávající musel přijet na motorovém člunu. Spolu s ním se svezli i rodiče a oba svědkové.

„Museli jsme zajistit důstojnost celého obřadu,“ vysvětluje manželka Jana. Místo oltáře tu měli stoleček, pod ním položený červený koberec a na stolečku nezbytný státní znak.

„Oba jsme byli svátečně oblečeni. Kvádro a šaty,“ říká Milan. Ani o obecenstvo rozhodně neměli nouzi. Při svatebním polibku jim zatleskalo na pět tisíc diváků.

V tanku

„Co je to za vojenskou přehlídku?“ divil se asi náhodný turista, když procházel 10. října loňského roku před plzeňskou radnicí. Na první pohled to skutečně tak vypadalo – bylo tu zaparkováno pět amerických džípů z druhé světové války, které řídili vyparádění chlapci v amerických uniformách. Muziku tvrdil obrněný transportér, který za sebou táhl polní dělo, rovněž americké výroby. Nejsou to Slavnosti svobody? Ba ne. Na místě spolujezdce totiž sedí Mirka Suchá a na sobě má krásné bílé šaty s vlečkou – nevěsta, jak má být. Takovou svatbu si umějí vystrojit plzeňští milovníci vojenské historické techniky.

„Je to můj koníček už od dětství. Sbírám americké uniformy a všechno ostatní, co se týká americké armády,“ říká ženich David Suchý. Organizaci svatby měl pod palcem jeho kamarád Miki Kindl, který již léta stejně dobře spoluplánuje hladký průběh Slavností svobody. Před oddávajícího nešel David v normálním obleku.

„Oblékl jsem si vycházkovou uniformu současné americké armády,“ popisuje.

Koloběžka první

Markéta Peštová, za svobodna Štejrová, by si klidně mohla dávat za jméno titul Princezna Koloběžka I. V koloběžkovém sportu získala několik mistrovských titulů z domácích i evropských šampionátů. Téměř každý den na ní trénuje. Dopravní prostředek, který umožňuje polojízdu-poloklus, samozřejmě využívá, i když se potřebuje v Plzni rychle někam dostat. Na koloběžce se navíc seznámila se svým manželem a dokonce se na ní i vdávala. Bylo to v roce 2006 v rámci koloběžkových závodů, které se toho dne v Plzni Na Lopatárně jely. Petr s Markétou se brali přímo na závodní dráze. Dopoledne odjeli závod, pak se převlékli a odpoledne je čekal svatební obřad. Po jeho skončení spanilá jízda novomanželů po oválu.

„I když jsem neměl, kolegové mě na okruhu nechali vyhrát,“ vzpomíná Petr Pešta. S Markétou po boku vítězí i dál. „Máme spolu více než dvouletou dceru Kamilu,“ prozrazuje Petr.

Ve vzduchu Šok. Šok. A aby toho nebylo málo, tak přišel další šok. Sedmadvacátého září loňského roku se tehdy pětadvacetiletá Petra ze Stříbra neměla možnost vzpamatovat.

„Nakonec to byl nejhezčí den mého života,“ říká dnes s odstupem. Její přítel Milan ji pozval na výlet na letiště v Líních. „Řekl, že se tam půjdeme podívat za kamarádem,“ začíná s vyprávěním Petra. Pak ji Milan do jednoho letadla vzal a řekl, že se mohou proletět. „Nikdy jsem v takovém neletěla, tak jsem souhlasila,“ líčí dál. Když byla asi tři tisíce metrů nad zemí, tak ji požádal o ruku a na prst jí navlékl prstýnek. „Byla jsem tak překvapená, že jsem souhlasila i se seskokem v padáku,“ popisuje dál. V tandemu – tedy ve spojení s parašutistou profesionálem – oba vyskočili střemhlav volným pádem z letadla. Všechno dobře dopadlo a s pevnou zemí pod nohama se vrhli do náruče. Příští měsíc je čeká happy end – svatba.