Na vrtačkách vrtali potrubí, Na Keťasce šmelili s tabákem
„Vyzvedni mě Pod Ptákem, dojedeme na Keťasku a já si tam dám kafe,“ říká redaktor Sedmičky patnáctiletému Jiřímu Matlachovi. Už v tuto chvíli student neví, kam vlastně půjde. Navíc dostane za úkol najít v Táboře dalších pět lokalit, které starší obyvatelé označují jinými než oficiálními názvy.
1. Hačaperk
Za nesplnění prvního úkolu může špatné zadání. Redaktor poslal omylem gymnazistu hledat Hačapark. „Myslel jsem, že je to někde, kde je hodně laviček na sezení,“ směje se Matlach. Na druhou stranu Hačaperk skutečně existuje. Hned za náměstím Františka Křižíka směrem na Parkány. „V hlubokém městském příkopu stál od začátku devatenáctého století původně empírový altánek s pavlačí. Váže se na něj nesprávná legenda. Lidé ho označovali jako katovnu,“ říká Stanislav Zita z táborského Husitského muzea. Jediná tragická událost s ním spojená je smrt krajského úředníka Josefa Zvěřiny, který se tam zastřelil v roce 1837. Proč lidé říkají Hačaperk, ale ani Zitta neví. Nesouvisí to ani s řeznickou baštou, která na Parkánech byla ještě před altánem. V případě nebezpečí ji měli hájit řezníci. Kousek odtud měli masné krámy.
2. Na Vrtačkách
Druhé zastavení čekalo šestnáctiletého mladíka Na Vrtačkách. Tušil, že musí někam do centra. Hned první člověk mu napověděl Vančurovu ulici u Jordánu. Na Vrtačkách místo označovali obyvatelé už v raném novověku. „Vrtaly se tady dřevěné klády na potrubí, kterým se rozváděla voda z vodárenské věže do jednotlivých kašen po městě. Až do devatenáctého století totiž nebyl do domácností připojený vodovod,“ vysvětluje Zita. Později tam vzniko několik menších fabrik. Například na sudy a kotle.
3. Na Keťasce
Tam Matlach sám netrefil. Obrátil se na svou babičku, která Na Keťasce shodou okolností bydlí. Tedy oficiálně na Maredově vrchu. „Povídala, že tady lidi šmelili s tabákem. Říkalo se jim keťasové,“ pyšní se správnou odpovědí mladík.
Lidově se Maredově vrchu také říká Na Svépomoci. „Po první světové válce patřily pozemky stavebnímu družstvu Svépomoc. Jako jeden z prvních domů stála hospoda. I ta si od té doby drží pojmenování Na Svépomoci,“ dodává další souvislosti Zita.
Výraz Keťaska skutečně souvisí s lidmi, kteří pracovali v továrně na tabák. V budově v Husově parku dnes sídlí například úřad práce.
„Všeobecně se ví, že zaměstnanci za první světové války tabák na černo vynášeli. Stali se součástí řetězového obchodu a cena kuřiva se šplhala postupně vysoko. Z německého spojení kettenhändler, což je v překladu řetězový obchodník, se jim začalo říkat keťasové. Po první světové válce dostávali zadarmo pozemky od Československé tabákové režie na Maredově vrchu. Obecně se výraz keťas používal pro šmelináře, handlíře,“ říká Zita. K tomu patří i verš používaný na adresu tehdy nových obyvatel městské části. „Nakradli si za války, a teď staví baráky.“
4. Na mýtě
Velkou nápovědou byl studentovi dům, dříve hospoda na křižovatce Chýnovské a Zavadilské ulice, která má nad vchodem stále název Na mýtě. „Jen jsem nevěděl, jestli se tak říkalo jen domu nebo širšímu okolí,“ ptá se Matlach.
Správně tuší, že tady odevzdávali obchodníci mýtné. Původně ale měl výběrčí stanoviště na opačném konci města. Kde přesně, historikové neví, ale zřejmě blízko hráze přes Jordán, kudy nejdříve obchodní trasa vedla. Například v osmnáctém století bydlel mýtný Tobiáš Zelenka v domě, kde je dnes Kulíkova kavárna. Vedle vodárenské věže.
„Tobiáš Zelenka měl s obchodníky problémy. Dokonce ho také zbili. Někteří se chtěli vyhnout poplatku tak, že objížděli Tábor kolem Jordánu přes Čekanice. Proto se zavedlo mýtné tam,“ vysvětluje Zita.
5. Pod ptákem
Když měl Matlach vyzvednout redaktora Pod ptákem, neměl s tím nakonec velké problémy.
„Stačilo se zase zeptat. Je to obecně známější místo,“ říká Matlach.
Jde o prostor pod Tržním náměstím. Blízko nad ním je budova Střelnice, spojovaná hlavně se společenskou zábavou. Ale dřív k ní patřila i střelba. V zahradě si mohl v určené dny zastřílet každý, kdo měl zájem. „Ale cvičili se tady také ostrostřelci. Cílem byl terč upevněný na dlouhé dřevěné tyči. Představoval pomyslného letícího ptáka. Také se proto zábavě říkalo střelba ku ptáku. Z toho logicky vyplynul lidový název místa pod střelnicí, kudy do údolí směřuje Jordánská ulice,“ líčí Zita.
6. Klášterák
Pro Jiřího Matlacha to byla jednoduchá hádanka. Klášterák je výraz, který Táboráci stále používají pro bývalé Klášterní náměstí. Dnes Mikuláše z Husi.
Dobu vzniku podrobně popisuje Karel Thir v knize Staré domy a rodiny táborské.
Místo si v roce 1639 vybral řád augustiánů pro založení kláštera. Základní kámen položili o tři roky později. Stavba ale pokračovala pomalu. Tábor předtím poznamenal vpád Švédů a mor.
Nejdříve augustiáni obydleli dům zvaný Buňkovský. Thir uvádí, že náměstí vzniklo odstraněním celkem čtyřiačtyřiceti domů. K tomu klášterní kronika tvrdí, že na tomto pustém místě bylo vidět už dříve postavy s kapucemi, jako předzvěst osídlení mnichy.
Thir popisuje, že řád chtěl mít před klášterem a kostelem volné prostranství proto, aby místo získalo důstojnost. A také proto, aby okolní šlechta mohla i se třemi páry koní ke kostelu dobře zajíždět a obracet se. Prostranství řád považoval za soukromý majetek. Jeho hranici označoval dřevěný kříž. Až císař František zakázal roku 1816 další přijímání noviců, a tím odsoudil konvent k vymření. Z klášterní budovy se potom stala věznice.
7. Dobytčák
„Obchodovalo se tam s dobytkem, proto ten název,“ hlásí Matlach brzy po objevení Dobytčáku.
Podobně jako Klášterní náměstí, tak i Dobytčí trh vznikl v sedmnáctém století. „Tahle část města byla hodně poškozená za třicetileté války. Lidi domy opravovali, v osmnáctém století tam vznikla i židovská modlitebna,“ říká Zita.
Obchod s dobytkem vydržel až do konce devatenáctého století. Potom se přesunul za dráhu na Blanické předměstí. Trhovců přibývalo, a také z hygienických důvodů.
Proto se začalo říkat staré Tržní náměstí. Ale ještě za první republiky na Dobytčím trhu prodávali obchodníci například máslo, vejce. Selky se tam sjížděly ze širokého okolí. Pojmenování Dobytčí trh a Tržní náměstí se v adresářích střídalo. Obojí bylo používané.
„V roce 1948 došlo k přejmenování na Rejlkovo náměstí. Za první republiky se na Dobytčím trhu shromažďovali komunisté. Byla tam místní a okresní pobočka komunistické partaje. Od roku 1990 je místo opět Tržním náměstím,“ uzavírá Zita.
Další místní názvy
Na prádle
Dům patřil mlynáři Brdlíkovi. Ten měl hned vedle mlýn. Místo mohlo být určené k bělení prádla. Proto Na prádle. Ještě v roce 1922 je v adresáři uváděno samostatně. Později se stává součástí dnešní Pintovy ulice.
Na pěšinkách
Lidé tak říkali prostoru v úseku mezi Poliklinikou a náměstím Františka Křižíka. Svah tam byl protkaný pěšinkami. V padesátých letech minulého století výhled z Budějovické ulice zatarasily nové domy pro vojáky.
Na pletárně
Místu v Ústecké ulici přisoudil název dům, kde koncem 19. století zavedla firma Ješ a Wágner pletárnu na výrobu prádla. Předtím budova sloužila také jako menší kasárna.
Sojčák
Je to ve skutečnosti Sídliště nad Lužnicí. Vznikalo za normalizace, když Československá televize promítala seriál z prostředí sídliště s názvem Sojčí vrch. V Táboře se místní ihned inspirovali a tento lidový název vítězí dodnes.