Nádražák v říši smaltovaných ceduliček

Jako bývalý „nádražák“ bydlí Zdeněk Brancuzský z Luk nad Jihlavou stylově přímo na nádraží. Jeho byt je malé muzeum.

Prý jsou dva druhy mužů: sběrači, nebo lovci. Pokud je teorie pravdivá, nepochybně by se devětapadesátiletý Zdeněk Brancuzský z Luk nad Jihlavou řadil mezi sběrače.

Má rád věci s puncem starých časů. A tak je chodba k jeho bytu v louckém nádraží zdobená smaltovanými cedulemi, skříň v mezipatře je pobitá štítky ze šicích strojů, které končily v kovošrotu. V kuchyni má lampové rádio.

Brancuzského láká zachovat kdysi běžné předměty, které jinak mizí z očí. „Obyčejné lepenkové jízdenky na vlak – kdo z dnešních dětí je kdy viděl? Přitom to byla donedávna běžná věc,“ vykládá. Cestující vlakem znají, aniž vědí, část jeho sbírky smaltovaných cedulí. Jsou natlučené poblíž louckého nádraží na kůlně, která sloužívala jako útulek traťové služby.

Nejcennější cedule Brancuzský musel už před časem z venkovní „výstavy“ na větru a dešti uschovat, protože o ně jevili zájem zloději.

V jeho sbírce najdeme například desky z pražské někdejší Schillerovy třídy, švabachem psané německé tabule z Jihlavy za válečné okupace, tabule z továren, či zdobné reklamy z časů monarchie. Důležitý je materiál: plech a smalt. „Takové cedule vydrží i 150 let, jsou prakticky nezničitelné. V době vzniku to bývala malá umělecká díla. Dnes cedule z umělé hmoty nejsou hezké, ani nic nevydrží – vyblednou, polámou se,“ přemítá Brancuzský.

Hlavním předmět jeho zájmu je méně prostorný: třicet let sbírá obaly od žvýkaček, patnáct let shromažďuje kalendáříky a pohlednice s tématikou Luk nad Jihlavou. Obalů od žvýkaček má asi dvacet tisíc, v Česku patří k největším sběratelům v oboru. Ve sbírce má rarity jako originální tiskopisy firmy Jan Bělohubý z Týna nad Vltavou, která v Čechách s výrobou žvýkaček začínala.

Za socialismu kvůli sběratelství vedl čilou korespondenci s výrobci žvýkaček a sběrateli z celého světa. Po roce 1989 však ochotných zasilatelů v zahraničí ubylo. „ Já za totality dostal zpátky více dopisů než teď – je to asi tím, že nás v cizině už poznali. Nejprve nás považovali za utiskované, tak jsme byli sympatičtí, ale po otevření hranic poznali, jací jsme ve skutečnosti,“ lituje Brancuzský.

Rokenrol a žvýkačka

A jeho další velká láska taky souvisí s minulými časy: starý dobrý rokenrol. „Žvýkačka stejně jako rokenrol se dostala z Ameriky do celého světa. A přežije,“ věří Brancuzský.
Zálibu ke sbírání zdědil po otci: ten jako vedoucí mimoškolského vzdělávání v jihlavském Domě odborů (z práce jej propustili po roce 1968 za protisovětské relace rozhlasu) shromáždil sbírku fotografií a podpisů osobností.

Jako unikát získal i fotografii barmského generálního tajemníka OSN tajemníka Maha Tray Situ U Tanta v Domě odborů. U Tant se v Jihlavě tehdy zastavil cestou do Prahy.

Brancuzský sbírá i vysloužilé kusy z vybavení milované železnice. „Když filmaři točili v Polné, potřebovali vybavit historickou čekárnu. Chtěli tam taky obraz Stalina. Čekárnu jsem vybavil, ale Stalina jsem neměl. Leninů se dochovalo dost, ale Stalinů málo, ti se ničili,“ usmívá se.