Nasákli vůní oleje a u pásu smažili brambůrky. Na vlastní kůži | E15.cz

Nasákli vůní oleje a u pásu smažili brambůrky. Na vlastní kůži

V bílých pláštích a síťovaných čepicích je postavili do továrny. Redaktoři Sedmičky čistili brambory na chipsy.

Hodiny ukazují krátce po šesté ráno. Většina lidí teprve vstává, ale s kolegou Pepou už jedeme do práce. Čeká nás směna ve výrobně bramborových lupínků v Děbolíně.
Na teploměru je nula a slunce se ukáže až o dobrých dvacet minut později. To už vystupujeme z auta na rozlehlém poli nedaleko Lodhéřova. „Tak tady to celé začíná,“ vítá nás místopředseda představenstva ZD Radelo Karel Zíma, který se pro dnešek stane naším průvodcem. I když sklizeň zastanou moderní kombajny, lidé jsou stále třeba. Na valníku sedí čtyři družstevníci a třídí brambory. Nám se tahle práce naštěstí vyhne.

„Při výrobě používáme speciální odrůdy brambor. Ty, které jsou dobré jako příloha k řízku, nejsou vhodné na lupínky a opačně,“ poučuje nás Zíma. Společně vyrážíme do nedalekého Děbolína, kde zemědělské družstvo Radelo chipsy vyrábí. S Pepou se zapojíme do práce až u pojízdného pásu, na který se z čističky sypou omyté a oškrábané brambory. Vyfasujeme bílé pláště, síťované čapky a krátké nože. Naším prvním úkolem je rychle sbírat hlízy s černými „oky“ a opatrně je vykrajovat tak, aby z bramboru zůstalo co nejvíce dužiny.

Kolegovi jde práce od ruky. I když jsem za svůj život oškrábal už hromady brambor, nestíhám. Orosí se mi čelo. Pás jede příliš rychle a Pepa má co dělat, aby stíhal i za mě. Věřím, že se mi tichý smích zaměstnanců, ozývající se z dálky, jenom zdá.

„Vy byste tu asi dlouho nevydržel,“ potlačuje smích Zíma. Ani se neurazím, protože je mi to úplně jasné.

Když už máme špatných brambor plné zuby i nehty, chvíli odpočíváme. Přitom se vyptáváme našeho průvodce, kolik jich ve výrobně ročně spotřebují.

„Zhruba tři tisíce tun ročně. Pětadevadesát procent z toho si vypěstujeme sami,“ říká Karel Zíma. Dodává, že ZD Radelo má štěstí na kulaté hlízy. „Takové brambory se nejlépe škrábou a  bývá z nich nejméně odpadu. Navíc kulatý chips lahodí oku,“ uvádí.

Je na čase vrátit se do práce. Syrové očištěné brambory se po dalším propláchnutí vodou hrnou po pásu do kráječky. Ta je nařeže na plátky o síle od devíti do patnácti milimetrů. Jsem rád, že tuhle fázi výroby nemusíme dělat vlastníma rukama. Z brambor by totiž asi moc nezbylo.

Stroj hučí a mechanický pás se posouvá. Žlutavé plátky se teď budou zhruba deset minut smažit v rozpáleném palmovém oleji, který má úžasnou vlastnost. Ani při vyšších teplotách se nepřepaluje.
„Nejčastěji využíváme palmu olejnou, kterou pěstují převážně v Malajsii. Olej z ní se také málo kazí,“ říká Zíma.

Ochutit a zabalit

Vysvětluje nám, že každý lupínek se při smažení trochu nasákne. Jak brambůrky olej z fritovací vany odnášejí, musí ho obsluha průběžně doplňovat. Smažení na starém přepáleném tuku se tak nikdo nemusí bát.

Na chvíli se s Pepou zastavíme na konci pásu, odkud vyjíždějí už osmažené plátky. Dostaneme lopatky a první várku odhazujeme stranou. To proto, že ji smažili na ještě ne úplně rozpáleném oleji. Po chvíli už se ven začnou hrnout dobré, kvalitní brambůrky. Pás se ani nezastaví, výroba pokračuje dál. Lupínky čeká ochucování.

Dozvídáme se, že dnešní potravinářský průmysl nabízí velké množství směsí od obyčejné papriky až po lahůdky typu zauzený špek nebo klobása. I přesto je ale podle Zímy i nadále nejvyhledávanější příchutí obyčejná sůl.

Várka smažených brambůrků je hotová. Teď je čeká balení do sáčků, většinou po sto gramech. I o to se postará stroj. Fólie je z materiálu, kterému se říká polypropylen.

„Pro lepší vlastnosti je obohacený metalizovanou vrstvou. Dovnitř navíc kvůli lepší konzervaci potravin ještě před zavařením sáčku vháníme dusík. Ten vytlačí vzduch a tím se o hodně zpomalí oxidace zboží a zároveň se prodlouží jeho trvanlivost,“ vysvětluje nám Zíma, když s Pepou stojíme u kruhové desky pod koncem pásu a sbíráme hotové sáčky. Po třiceti kusech je ukládáme do velkých kartonových krabic.

Až u pětadvacátého zjistím, že jsem si špatně vypočítal prostor v krabici. Pytlíky se už nevejdou. Než je stihnu přerovnat, čeká na mě další hromada. Začínám v duchu obdivovat ženy, které balíčky automaticky a zručně dokáží poskládat.

Konečně jsou krabice plné a zalepené. Zbývá je už jen naskládat na paletu po osmadvaceti nebo dvaatřiceti a zalepit do fólie. Tenhle úkol i s následným taháním palet rád přenechám kolegovi. Pohledem mi poděkuje a jde do práce.

Naše rychlosměna je u konce. Jsme sice unavení, ale oba už přesně víme, čím vším musí takový brambůrek projít, než si ho večer u televize vychutnáme.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!