Žijí v klášteře, ale nejsou ze středověku. Olomoučtí řeholníci mají mobilní telefony, brouzdají na Facebooku a čutají fotbal nebo grilují. V občance mají zpravidla zapsané i své řeholní jméno, platí zdravotní pojištění, daně a chodí k volbám.
V centru Olomouce žijí tři mužské řádové komunity. Zatímco kapucíny v hnědém a dominikány v bílém hábitu lze lehce poznat, jezuité jsou „neviditelní“. Oblékají se totiž jako všichni ostatní. A tak na rozdíl od svých kolegů nemusejí snášet udivené pohledy i nadávky od ostatních lidí.
„Zatímco v Itálii bych si klidně mohl sednout do kavárny, číst noviny a třeba kouřit, tady by něco takového lidi pobouřilo,“ tvrdí bývalý motorkář, sedmačtyřicetiletý kapucín Rafael.
Ještě více rozesmutnilo chování jednoho Olomoučana šestadvacetiletého dominikána Pia. „Jeden floutek mi na ulici nadával do flanďáků. Když jsem za ním šel a slušně se ho zeptal, co potřebuje, byl překvapený,“ říká Pio.
S podobným přístupem se nikdy nesetkal ve francouzském Bordeaux nebo Toulouse, kde studuje. „Je tam hodně muslimů, ti jsou ale naopak velmi zbožní, chovají k nám větší úctu než Francouzi a Češi,“ dodává Pio.
Život v klášteře má svůj řád. Patří k němu společná modlitba, rozjímání i stolování. Mají tam dokonce i porady, když v pátek odpoledne plánují příští týden. Bohoslužby v kostele, úklid v klauzuře, kam nikdo mimo řád nesmí, nebo službu v refektáři, tedy klášterní jídelně. „I v klášteře přesto může být člověk sám. Cela je výsostné území, scházíme se jen ve společné místnosti, které říkáme rekreace,“ popisuje dominikán Mikuláš.
Společně také hospodaří. Jejich život přesto není jako na táboře nebo na vojně. Vztahy mezi bratry se dají přirovnat k rodině. Kapucín Rafael tomu říká „jednota v různorodosti“. A když se potkají na ulici řeholníci různých řádů, jsou pořád bratry. „Není mezi námi rivalita jako mezi Spartou a Slavií,“ usmívá se Rafael.
Tři sliby a navždy: čisto ta, chudoba, poslušnost
Pětapadesátiletý uhlazený jezuita a bývalý děkan olomoucké teologické fakulty, kapucín pěstující bylinky mezi Dolním a Blažejským náměstím i dominikánští „rozverní kluci“ mají jedno společné. Víru. A jiný způsob života než všichni ostatní.
Z motorkáře knězem
Kapucín Zdeněk Budín pochází z Prahy. „Na Moravě jsem skoro dvacet let. Za řeholní jméno jsem si zvolil Rafael, protože to znamená Bůh léčí,“ svěřuje se muž, který je konvertita. Znamená to, že nebyl pokřtěn a cestu k víře si našel sám.
„Deset let jsem hrál hokej v pražském přeboru a byl velký motorkář. Měl jsem sedm motorek, chtěl jezdit automobilové závody nebo odejít ke kaskadérům. Od šestnácti let jsem měl i velkou lásku, ale pořád jsem nemohl najít hodnotu a smysl života,“ prozrazuje kapucín Rafael. Když dnes za ním přijede rodina, bydlí týden v klášteře a maminka mu říká Rafíku.
„Poprvé jsem byl v kostele v šestnácti s celou partou. Na půlnoční mši. Zřetelně jsem cítil doteky Boží, ale zapomněl jsem na to. Na křest jsem neměl čas, divočil jsem. Pak jsem šel na vojnu, jezdil s náklaďákem a měl dobrý plat,“ vzpomíná Rafael. Až ve třiadvaceti se nechal pokřtít. Následovalo studium na brněnském biskupském gymnáziu a pražský seminář.
Dnes je knězem a je šťastný. V klášterní zahradě pěstuje bylinky, východ z bunkru pod hradbami maskuje skalkou a břečťanem nebo staví na parkánu grilovací krb. Ne pro radost, ale pro ostatní. Mezi kapucíny chodí i spousta „obyčejných“ lidí.
„Volného času moc nemám, chtělo by to, aby nás bylo víc,“ říká, když kráčí po čerstvě posečené louce na parkánu. Musí se řídit podle přísných pravidel. Když chce třeba nové boty, musí mu to schválit kvadrián, tedy představený. Toho si bratři volí ze svého kruhu každé tři roky.
Jemný humor jezuity
„Nedáváme si řeholní jméno a oblékáme se jako každý slušný kněz. Kdyby chodili v pruhovaném, my taky,“ popisuje klidným hlasem jezuita Pavel Ambroz. Není to vtip, ale konstatování. „Když jezuité chodili na misi v Číně jako místní kněží, muselo se to pravidlo upravit. Oblékali se totiž jako buddhisté,“ říká s lehkým úsměvem Ambroz.
Na život v řádu pohlíží s určitým nadhledem, jezuity považuje za moderní. „Vznikli jsme na počátku novověku, kdy život reagoval na kulturní proměnu. Už se neodehrává v posvátném prostoru, ale obrací se ke člověku. Směřuje k cítění a prožívání, tomu se přizpůsobili i jezuité. Náš život je harmonie mezi tím, co člověk vnitřně cítí a co vnějškově prožívá,“ vysvětluje Ambroz.
Jeho cesta do Olomouce začala po maturitě na Holešovickém gymnáziu, odkud zamířil studovat bohoslovectví do Litoměřic. Kázal na pěti místech v olomoucké arcidiecézi a poté šel studovat do Říma. Odtud přichází v roce 1995 na Hanou. Dodnes učí na teologické fakultě.
„Formování jezuity trvá patnáct let. Každá etapa je jiná. Poznal jsem je kdysi osobně a byli mi příkladem,“ podotkl Ambroz. Vážil si jich i proto, že často byli v komunistických kriminálech. „Na každého jezuitu připadá v průměru osm a půl roku, přesto nejsou zahořklí,“ zdůrazňuje.
Ani on nemá moc volného času. Jezuité mají sice společnou televizi, ale nemají spor v tom, na co se budou dívat. „Program za to nestojí,“ směje se Ambroz. I k počítači s internetem chodí raději do společné místnosti. „V pokoji jsem ho nechtěl, aby mě nerozptyloval. Raději poslouchám hudbu,“ říká. Mezi jeho koníčky patří ještě hory a lyže.
Každý jezuita musí denně věnovat hodinu a půl vnitřní modlitbě. Také se musí denně dvakrát na čtvrt hodiny zastavit a promítnout si, co prožil. „Každý z nás je přímo spojený s papežem. Otázka poslušnosti je zásadní. Každý musí být stále připravený na okamžik, že ho papež může povolat k nějaké službě. Všeho nechá a půjde tam, kam ho posílá, bez nároku na cestovné,“ upozorňuje Ambroz.
Na rozdíl od jiných řeholníků mívá u sebe peníze. Ne moc, jen na drobné výdaje. „Nejsme malé děti, nemusíme kvůli každé maličkosti chodit za představeným. Musíme ale vyúčtovat, na co jsme peníze použili,“ říká Ambroz.
Prázdniny v Olomouci
Jako veselá partička, jako „bílý balet“ působili na Denisově ulici mladí dominikáni, když šli v bílých hábitech do kostela Panny Marie Sněžné. Dva z nich se v Olomouci narodili.
„Chodil jsem na základní školu v Hodolanech a na střední do Řepčína. Dostal jsem jméno Pio, to je italská podoba latinského Pius,“ říká David Oláh. Studuje ve Francii a v olomouckém klášteře je vlastně jako na prázdninách. „Domů občas zaskočím, ale nemám na to moc času,“ přiznává Pio. Kvůli studiu nestihl šestadvacetiletý řeholník ani jeden z pomaturitních srazů. „Nebývají v červenci,“ pokrčí rameny.
Jeho řeholní bratr Gabriel se narodil jako Lukáš Malich a žil na Horním náměstí. „Chodil jsem do školy na Aksamitku, na Hrad a na Slovanské gymnázium. S časem jsem na tom podobně jako Pio,“ usmívá se. Studuje v Bordeaux a čeká ho stěhování do Toulouse, kde dominikánský řád vznikl. Zatím je ve fázi po noviciátu v období časných slibů, kdy by mohl klášter ještě opustit, ale zjevně to nemá v plánu. Před ním jsou sliby věčné. Slib čistoty, chudoby a poslušnosti.
„Občas sportuji, to je nutné pro kondici, hrajeme tady fotbal,“ ukazuje oknem. Na klavír mu ale čas zbude jen zřídka.
Komunita dominikánů je v Olomouci nejpočetnější. Jména mnoha z nich vybral vychovatel noviců Pavel, když byli v noviciátu. „No, podle čeho, to by mě taky zajímalo,“ přidává se k naší otázce jeden z řeholníků. „Bylo jich asi patnáct. Jméno musí odpovídat jejich zájmům, dispozicím i životním příběhům nebo zálibám. Také se ptám, který světec je mu blízký. Žádné jméno v provincii se navíc nesmí opakovat,“ vysvětluje Pavel.
O tom, jestli mají vstoupit do řádu nebo ne, mívají řeholníci pochybnosti. U dominikánů asi polovina po noviciátu odchází. „Nemít otázky a pochybnosti, to by nebylo normální ani upřímné,“ shodli se Pio s Gabrielem. Svého rozhodnutí sloužit Bohu a lidem ale nikdy nelitovali.
