Nejvíce obdivují jeho houpací motorku

Vůně dřeva mu učarovala už jako malému. Aby se nevytratila z dětských pokojíčků ani dnes, vyrábí Luděk Fiala tradiční dřevěné hračky. Sám je i navrhuje.

Jakmile člověk vstoupí do dílny na okraji Lodhéřova, nasaje intenzivní aroma dřeva. V krabicích na podlaze leží vyřezávané betlémy a spousta dřevěných koníků. Někteří jsou dokončení v jiné z beden se povalují polotovary. Mezi hoblinami, dláty a špalky dřeva stojí s úsměvem na rtech jednapadesátiletý Luděk Fiala. Mezi svými hračkami je šťastný.

Když jste byl ještě malý kluk, jaká byla vaše nejoblíbenější hračka?

Asi právě dřevěný koník. Jednoduchý a krásný. Dřevo je vůbec nádherný staletími osvědčený materiál. Mám ho rád, je krásné samo o sobě a dláto a nůž ho pak mohou jen domodelovat. Přál bych si, aby se hračky ze dřeva vrátily do dětských pokojíků.

Co vás přivedlo k jejich navrhování?

Se dřevem jsem chtěl pracovat vždycky. Původně jsem se vyučil truhlářem v Lišově. Pak jsem šel na Střední umělecko průmyslovou školu v Praze. Byl to obor interiéry a bytová architektura. To jsem se už připravoval pro Výrobní družstvo JAS ve Stráži nad Nežárkou, které dělá hlavně hračky. Tam jsem pracoval ve vývojové dílně a vymýšlel vlastní návrhy. Některé se dokonce dostaly do výroby.

Splnil se vám tak váš sen, nebo ten byl ruční výroba?

No, nebyly to žádné velké série. A já jsem chtěl navrhovat hlavně takové hračky, které by byly i bytovým doplňkem. Když si zrovna dítě nechce hrát, poslouží jako dekorace.

To je například co?

Třeba vozík, co zároveň funguje jako židlička a stoleček. Lidem se líbila také letošní novinka traktor jako odrážedlo, které se řídí pohybem dvou výfuků. A nejobdivovanější je houpací a jezdící motorka. Snažím se, aby se děti do hry aktivně zapojily.

Po pár letech jste pak změnil práci, ale hračky vás neopustily.

Začal jsem pracovat v Muzeu Jindřichohradecka jako konzervátor, zároveň jsem tento obor studoval. Pořád jsem ale chtěl navrhovat a vyrábět vlastní konstrukce. Před deseti lety jsem se do toho zase pustil. Nejdřív jsem dělal různé polostavebnice do písku. Rád experimentuji, tak vždycky vyrobím jeden až dva kusy, a pak se vrhám na další návrh.

Máte nějakou dětskou komisi, která vaše nápady testuje? Většinou jsou to děti mých kamarádů, pro které občas nějaký dárek vyrobím. Zatím mám docela úspěch.

Nikdo si ale vaše hračky koupit nemůže. Proč?

Dělám je jenom pro vlastní potěšení a na výstavy. To kvůli zákonu o hygieně a bezpečnosti. Získat na moje výrobky atest, který hračky potřebují, je náročné. Jasně, že bych chtěl, aby někoho zaujaly a začal je vyrábět. Zatím mám ale radost, že se na výstavách líbí nejen dětem, ale i jejich rodičům. A navíc si vše můžou na místě vyzkoušet.

Zatím jste mluvil hlavně o velkých věcech, ale v krabicích máte naskládané malé věci.

Zaměřil jsem se na drobnou lidovou řezbu, které se věnuji zároveň s výrobou hraček. Inspiroval jsem se lidovými figurkami. Kdo by si nevybavil husara nebo klasický žebřiňák. Jsou to koníčci, betlémy, svatá rodina a podobné motivy. Každý rok je vystavuji při adventu na zámku v Hradci. Tam si lidé můžou koupit i polotovar koníka a toho si pak vyřezat pro své dítě. Takový vlastnoručně vyrobený dárek potěší.

K vyřezávání vás prý inspirovala soutěž betlémů. Je to pravda?

Ano. Můj první impuls přišel, když Muzeum Jindřichohradecka pořádalo první ročník soutěže řezbářů betlémů. Vyráběl jsem totiž věrné kopie nožíku Tomáše Krýzy, což byly ceny pro výherce v každé kategorii. Zlatý, stříbrný i bronzový. Zajímavostí je, že ten bronzový měl ostří opravdu celé z bronzu a byl ze všech nožů vlastně nejdražší.

Chystáte se svým výtvorům otevřít muzeum, kde bude?

Narodil jsem se tady v Hradci, ale devět let už žiju v Lodhéřově, kde jsem si vybudoval i malou řezbářskou dílnu. Příští rok v červenci chci ve stodole vedle svého domu otevřít výstavu svých hraček a také technických šicích strojů, které sbírám. V současnosti jich mám okolo sto čtyřiceti. Chtěl bych, aby k nám jezdily jak rodiny, tak třeba mateřské školky a další zájemci. Hračky tu nebudou jenom vystavené, děti si s nimi boudou moci také hrát.